Antonín Hurych

„A po tom 68. roce se tady začal objevovat nový proud kostelních zpěvů, hlavně se toho chytali mladí lidé, a já jsem dával dohromady z mnoha vesnic okolo Makova takovou skupinu lidí, což se podařilo a my až do roku 1975 jsme mohli fungovat. Pak se to muselo zastavit, protože ta hospodyně Tonička Nádvorníková se zmínila, že pan farář byl pokutován půlročním zastavením části výplaty, jen kvůli tomu, že nezařídil ukončení činnosti mladých lidí v morašickém kostele a okolí. My jsme jezdili do Ronova, na všechny strany, nás bylo asi 40.“ – „V jakých to bylo letech?“ – „To bylo od 70. do 75. roku. Režimu to vadilo, takže tlačil na pátera, aby to ukončil. Samozřejmě že on to neukončil, ale ukončili jsme to my, protože on byl finančně velmi těžce poškozen.“

„A přišel tam pan ředitel, tehdy Vojtěch, nevím, jestli jsem ho měl jmenovat, a on pronesl dvě věty: ‚Jestli je někdo věřícím studentem, tak na tomto ústavu nemá co dělat!‘ Můj tatínek, to úžasně hodnotím, se velmi statečně projevil, že řekl: ‚Tak, pane řediteli, víte co? Zítra už ho nečekejte do školy. Já ho stahuji ze studia.‘ A představte si, co se stalo. Skončilo rodičovské sdružení a tatínek odcházel, už byl ve dveřích, v litomyšlském gymnáziu to byly takové široké dveře, a tatínka někdo zatahá za rukáv a tatínek se obrátí a byl tam pan ředitel Vojtěch a říká mu: ‚Ale tatíku, ono to není tak zlý, toho syna pošlete, my to musíme říct.‘ Takže oni byli tlačení učitelé k takovýmto zásahům, ale dá se říct, že do té míry, jak reagovali ti rodiče, jestli to přijmuli, anebo byli schopni oponovat.“