Hasler Iglesias

„Všichni jsme byli ve svých domovech [během covidové pandemie], tím méně jsme mohli pašovat zbraně či cokoli podobného. Řekli mi: ‚Viní tě z toho a toho, vydají na tebe zatykač, musíš zmizet, ať jsi, kde jsi. Odejít.‘ Vzpomínám si, že jsem zavěsil, řekl jsem to matce, která byla vedle v kuchyni. Říkám jí: ‚Mami, Jorge Rodríguez [tehdejší předseda Národního shromáždění] mě z něčeho obviňuje, vydají zatykač, musím jít.‘ Zapnula televizi, já šel do svého pokoje, popadnul to málo, co jsem si myslel, že budu potřebovat – pár kousků spodního prádla, deku, pamatuji si, že jsem si sbalil i Bibli a růženec, svůj telefon, ze kterého jsem po chvíli vyndal čip a použil ho mezitím jen pro nezbytnou komunikaci, abych věděl, kam jít, zatímco jsem byl připojený přes VPN, aby mě nemohli vysledovat, nějakou knihu, kartáček na zuby, prostě úplný základ. Pár věcí během deseti minut, vezmi, co můžeš, a mazej pryč, aniž bys tušil, kam to bude. Když jsem znovu prošel kuchyní, viděl jsem mámu plakat. Není to prostě totéž, když jí to řeknu já, a ona jen překvapeně řekne COŽE? A když to teď vidí v přímém televizním přenosu – jak předseda Národního shromáždění ukazuje moji fotku, jako bych byl zločinec. Navíc důkaz, který proti mně použili, byl screenshot domnělé whatsappové komunikace, ve které jsme se s Leopoldem Lópezem, lídrem naší strany, který byl tou dobou už v exilu ve Španělsku, domlouvali na sabotáži. Za prvé to nebyla pravda a za druhé řekli, že to našli v telefonu poslance, což prostě není možné – najít v telefonu třetí strany snímek obrazovky telefonu dvou dalších lidí. Moje matka byla strašně nervózní, zaklepala na sousedku, aby jí řekla, co se děje. Pořád jsem tam pobíhal, abych nezapomněl a zkontroloval, kdo mě vyzvedne. V době své největší politické aktivity jsem měl scénář připravený, kdyby došlo k mému zatčení, vytvořili jsme bezpečnostní protokol. Ale to bylo s mým týmem na univerzitě a mezitím mnozí již dostudovali a už nebyli ani v zemi. Protokol nebyl dávno platný. Tenhle chlap tě vyzvedne autem, ten a ten zavolá toho a toho právníka, odvezeme tě na to a to místo. Měl jsem v mysli kroky, které bylo třeba udělat, ale scházel mi logistický tým, který by to provedl. Napsal jsem tedy kamarádovi novináři, aby mě vyzvedl. Nemohl jsem už mít u sebe telefon, takže jsme se smluvili na přesném místě a čase. To bylo to poslední, co jsem si s kým řekl po telefonu přes VPN připojení, vyndal jsem SIM kartu a odešel z domu. Pamatuji si, že nejtěžším okamžikem toho dne a celého toho procesu bylo, když jsem se rozloučil se svou matkou a objal ji, přičemž jsem nevěděl, kdy ji budu smět obejmout znovu, a ona bez ustání plakala. Oba jsme znali podobné případy, co začaly stejně a skončily léty ve vězení, mučením a dokonce i vraždami za dohledu vlády. Objal jsem ji a řekl jsem jí: ‚Neboj, všechno bude v pořádku.‘ Nějak to ze mě vypadlo. Ale neměl jsem ponětí, jestli to v pořádku opravdu bude.“

„Většinu času na našich demonstracích nebyl nikdo zahalený [encapuchado – s kapucí na hlavě]. Je pravda, že v posledních letech se radikalizace obyvatelstva zvyšovala, zoufalství přibývalo. A ano, je pravda, že jsem se musel vypořádat se zahalenci na naší straně, kteří do určité míry podporovali naši věc, jsem si současně jistý, že řada z nich se k nám infiltrovala, byli k nám posláni, aby vyvolali násilí, ze kterého by nás pak mohli obvinit. A nutno říci, že byla také řada těch, kteří skutečně věřili tomu, čemu jsme věřili my, ale jejich metodou boje bylo použití násilí nebo agrese proti bezpečnostním složkám. Nejednou jsem musel uprostřed demonstrace odložit megafon, přiblížit se k nim a požádat je: ‚Podívejte se, prosím, sundejte si kapuci, my ji nemáme, protože tady neděláme nic nelegálního. Proč si proto zakrývat obličej, když se nedopouštím žádného zločinu?‘ A ve vší vážnosti mi kolikrát řekli: ‚Ale když se objevíme ve zprávách, můžou nás identifikovat a pak nás pronásledovat.‘ Na to jsem odpovídal, že to je prostě daň za to, co děláme. Ale ti, kdo páchají zlo, jsou oni, nejsme to my. Pokud má někdo dobré úmysly a nepáchá zločin, nemá důvod se skrývat. /// Věřím tomu, co jsem hodně studoval a četl o tom, a tím je nenásilná strategická akce. Když se postavíte takovému režimu [jako je ten venezuelský] a použijete násilí, dáte jim právo, aby na vás zaútočili. Současně také ztrácíte svou vlastní legitimitu před mezinárodním společenstvím, před tiskem, před těmi, kteří by vás mohli bránit. Protože násilné nepokoje jsou logicky v kterékoli zemi na světě neutralizovány státními silami, to není žádné tajemství. Ale když je bezdůvodně státem napadena evidentně pokojná demonstrace, vyvolává to odmítnutí celé populace a podporu demonstrantům.“

„V případě Venezuely se podává oněch pouhých 40 let demokracie, kterou Venezuela měla, jako období útlaku, jako období korupce a jako období opoždění. Což popírá realitu. Nebo podává realitu jako něco jiného, úplně jinými slovy. Bylo to období, ve kterém bylo nejvíce sociálních svobod, ve kterém ekonomika nejvíce rostla, ve kterém se země dostala do mezinárodního hledáčku, období, ve kterém byly postaveny velké dálnice, nemocnice, školy a veřejné budovy. Ale chavismus [politika Huga Cháveze a jeho nástupníka Nicoláse Madura] o oné éře 40 let demokracie, která nastala díky domluvě mezi stranou sociální demokracie a křesťanskou demokracií, přičemž komunistickou stranu vyloučily, tak o této době tvrdí, že právě vyloučení komunistické strany vytvořilo oligarchii a že [chavisté] přišli jako zachránci lidu, aby ho osvobodili od té oligarchie. Tím se to v mnohém podobá nezávislosti Venezuely, kterou v celé naší historii využívali všichni, kdo mají moc a chtějí se do jisté míry ospravedlnit – spoléhají na postavu Simóna Bolívara či jiného osvoboditele. Chávez se začal pasovat do role druhého Simóna Bolívara, osvoboditele chudých, toho, kdo osvobodí lid od všech, kdo napáchali tolik škod. Taková je dnes rétorika učebnic dějepisu venezuelského veřejného školství. O vládě Huga Cháveze se mluví jako o páté venezuelské republice. Jako by rozložili příběh a podávali ho jiným způsobem.“

„Pamatuji si tu noc, kdy byl Chávez sesazen [duben 2002 na pouhých 47 hodin], v našem domě zavládlo veselí, sousedé křičeli, spousta radosti. A také si pamatuji, jak o dva nebo tři dny později, když se Chávez v doprovodu armády vrátil do prezidentského paláce, bylo slyšet, už ne u nás v budově, ale v okolních čtvrtích, skandování ‚vrátil se, vrátil se, vrátil se‘, oslavující návrat Cháveze. Začal jsem si uvědomovat, že i za mou bublinou existuje život, který jsem nežil, lidí, kteří toho muže skutečně podporovali. Do té míry, že když křičeli z okna, tak to mocně rezonovalo až u nás. Od té doby, od mých deseti let, politika z mého života nezmizela.“