Hasler Iglesias

* 1991

  • „Překročili jsme řeku a někdo ze skupiny se zeptal, jestli už jsme v Kolumbii, ale nebylo to tak, byla před námi ještě dlouhá cesta. Procházeli jsme chudou oblastí s domy ze dřeva a kartonu, procházelo tudy spousta lidí. Nebylo to žádné skryté místo, kde bychom museli jít potichu. Lidé procházeli tam a sem. A místní na svých rančích, jak říkáme těm svépomocí postaveným domům, dokonce prodávali různé věci jako třeba limonády. Řekněme, že jejich denním chlebem bylo prodávat jídlo migrantům a pašerákům čehokoli – viděl jsem tam pašovat třeba i Coca-Colu z Kolumbie, v té oblasti se jí možná nedostávalo. Anebo, a to jsem neviděl, ale jsem si jistý, že na těchto trasách probíhal i obchod se zbraněmi a drogami. Najednou jsem viděl dva vojáky a v téhle oblasti člověk neví, jestli jsou venezuelští, kolumbijští anebo je to snad kolumbijská guerilla. Spatřil jsem na jejich uniformě venezuelskou vlajku. Ale mluvíme tu samozřejmě o šesti měsících od mého původního obvinění. Říkal jsem si, že se na jednu stranu zkusím zamaskovat pod rouškou a na druhou stranu, aby mě ti vojáci poznali, museli by vědět, kdo jsem, a o šest měsíců později si pamatovat, že na mě byl vydán zatykač. Vůbec se o nás ale nestarali a jen si koupili nealko v jednom z domů. Pamatuji si, že jsme tudy procházeli a v jednom domě byl jakýsi kontrolní bod, kontrolní stanoviště spravované kolumbijskou guerillou. Povím vám, že venezuelská armáda je tam v jednom domě a v druhém hned za ním je kolumbijská guerilla. A oni dobře vědí, že tam jsou, a nechávají je bez problému fungovat. Kolumbijská guerilla zkontrolovala naše zavazadla, jako by to byl nějaký terminál pro cestující. Pamatuji si, že za každou položku účtovali peníze. Za ‚proclení‘ tabletu bylo 20 dolarů. Něco podobného za laptop, abyste s ním mohli projít. Později jsem se ptal těch mužů, co nás vedli, proč si za takové věci účtují. A oni na to, že nemohou dovolit, aby tady někdo obchodoval s drogami, protože s nimi obchodují jedině oni. Takže vám tam zkontrolují zavazadla, jestli nevezete drogy. Prohledali nás všech osm, pět dospělých a tři děti, a pak jsme nakonec přešli most vedoucí do Kolumbie. No, most, spíš jen řeka, přes kterou navršili haldu kamení a přes to přeskládali dřevěná prkna. A tenhle podomácku sestavený most tam funguje, za plného vědomí venezuelské i kolumbijské armády, jako neoficiální přechod, kudy putuje zboží i lidé dennodenně sem a tam. Konečně jsem dorazil do Kolumbie, byla to úleva. Po všem, co jsem zažil – jak nejdřív vystartovali policisté na druhou skupinu, co s námi jela taxíkem, pak jak jsem viděl vojáky, až nakonec jak nás prohledávali kolumbijští partyzáni. Být v Kolumbii znamenalo, že tady už jsem nemohl padnout do sítí režimu.“

  • „Všichni jsme byli ve svých domovech [během covidové pandemie], tím méně jsme mohli pašovat zbraně či cokoli podobného. Řekli mi: ‚Viní tě z toho a toho, vydají na tebe zatykač, musíš zmizet, ať jsi, kde jsi. Odejít.‘ Vzpomínám si, že jsem zavěsil, řekl jsem to matce, která byla vedle v kuchyni. Říkám jí: ‚Mami, Jorge Rodríguez [tehdejší předseda Národního shromáždění] mě z něčeho obviňuje, vydají zatykač, musím jít.‘ Zapnula televizi, já šel do svého pokoje, popadnul to málo, co jsem si myslel, že budu potřebovat – pár kousků spodního prádla, deku, pamatuji si, že jsem si sbalil i Bibli a růženec, svůj telefon, ze kterého jsem po chvíli vyndal čip a použil ho mezitím jen pro nezbytnou komunikaci, abych věděl, kam jít, zatímco jsem byl připojený přes VPN, aby mě nemohli vysledovat, nějakou knihu, kartáček na zuby, prostě úplný základ. Pár věcí během deseti minut, vezmi, co můžeš, a mazej pryč, aniž bys tušil, kam to bude. Když jsem znovu prošel kuchyní, viděl jsem mámu plakat. Není to prostě totéž, když jí to řeknu já, a ona jen překvapeně řekne COŽE? A když to teď vidí v přímém televizním přenosu – jak předseda Národního shromáždění ukazuje moji fotku, jako bych byl zločinec. Navíc důkaz, který proti mně použili, byl screenshot domnělé whatsappové komunikace, ve které jsme se s Leopoldem Lópezem, lídrem naší strany, který byl tou dobou už v exilu ve Španělsku, domlouvali na sabotáži. Za prvé to nebyla pravda a za druhé řekli, že to našli v telefonu poslance, což prostě není možné – najít v telefonu třetí strany snímek obrazovky telefonu dvou dalších lidí. Moje matka byla strašně nervózní, zaklepala na sousedku, aby jí řekla, co se děje. Pořád jsem tam pobíhal, abych nezapomněl a zkontroloval, kdo mě vyzvedne. V době své největší politické aktivity jsem měl scénář připravený, kdyby došlo k mému zatčení, vytvořili jsme bezpečnostní protokol. Ale to bylo s mým týmem na univerzitě a mezitím mnozí již dostudovali a už nebyli ani v zemi. Protokol nebyl dávno platný. Tenhle chlap tě vyzvedne autem, ten a ten zavolá toho a toho právníka, odvezeme tě na to a to místo. Měl jsem v mysli kroky, které bylo třeba udělat, ale scházel mi logistický tým, který by to provedl. Napsal jsem tedy kamarádovi novináři, aby mě vyzvedl. Nemohl jsem už mít u sebe telefon, takže jsme se smluvili na přesném místě a čase. To bylo to poslední, co jsem si s kým řekl po telefonu přes VPN připojení, vyndal jsem SIM kartu a odešel z domu. Pamatuji si, že nejtěžším okamžikem toho dne a celého toho procesu bylo, když jsem se rozloučil se svou matkou a objal ji, přičemž jsem nevěděl, kdy ji budu smět obejmout znovu, a ona bez ustání plakala. Oba jsme znali podobné případy, co začaly stejně a skončily léty ve vězení, mučením a dokonce i vraždami za dohledu vlády. Objal jsem ji a řekl jsem jí: ‚Neboj, všechno bude v pořádku.‘ Nějak to ze mě vypadlo. Ale neměl jsem ponětí, jestli to v pořádku opravdu bude.“

  • „Většinu času na našich demonstracích nebyl nikdo zahalený [encapuchado – s kapucí na hlavě]. Je pravda, že v posledních letech se radikalizace obyvatelstva zvyšovala, zoufalství přibývalo. A ano, je pravda, že jsem se musel vypořádat se zahalenci na naší straně, kteří do určité míry podporovali naši věc, jsem si současně jistý, že řada z nich se k nám infiltrovala, byli k nám posláni, aby vyvolali násilí, ze kterého by nás pak mohli obvinit. A nutno říci, že byla také řada těch, kteří skutečně věřili tomu, čemu jsme věřili my, ale jejich metodou boje bylo použití násilí nebo agrese proti bezpečnostním složkám. Nejednou jsem musel uprostřed demonstrace odložit megafon, přiblížit se k nim a požádat je: ‚Podívejte se, prosím, sundejte si kapuci, my ji nemáme, protože tady neděláme nic nelegálního. Proč si proto zakrývat obličej, když se nedopouštím žádného zločinu?‘ A ve vší vážnosti mi kolikrát řekli: ‚Ale když se objevíme ve zprávách, můžou nás identifikovat a pak nás pronásledovat.‘ Na to jsem odpovídal, že to je prostě daň za to, co děláme. Ale ti, kdo páchají zlo, jsou oni, nejsme to my. Pokud má někdo dobré úmysly a nepáchá zločin, nemá důvod se skrývat. /// Věřím tomu, co jsem hodně studoval a četl o tom, a tím je nenásilná strategická akce. Když se postavíte takovému režimu [jako je ten venezuelský] a použijete násilí, dáte jim právo, aby na vás zaútočili. Současně také ztrácíte svou vlastní legitimitu před mezinárodním společenstvím, před tiskem, před těmi, kteří by vás mohli bránit. Protože násilné nepokoje jsou logicky v kterékoli zemi na světě neutralizovány státními silami, to není žádné tajemství. Ale když je bezdůvodně státem napadena evidentně pokojná demonstrace, vyvolává to odmítnutí celé populace a podporu demonstrantům.“

  • „V případě Venezuely se podává oněch pouhých 40 let demokracie, kterou Venezuela měla, jako období útlaku, jako období korupce a jako období opoždění. Což popírá realitu. Nebo podává realitu jako něco jiného, úplně jinými slovy. Bylo to období, ve kterém bylo nejvíce sociálních svobod, ve kterém ekonomika nejvíce rostla, ve kterém se země dostala do mezinárodního hledáčku, období, ve kterém byly postaveny velké dálnice, nemocnice, školy a veřejné budovy. Ale chavismus [politika Huga Cháveze a jeho nástupníka Nicoláse Madura] o oné éře 40 let demokracie, která nastala díky domluvě mezi stranou sociální demokracie a křesťanskou demokracií, přičemž komunistickou stranu vyloučily, tak o této době tvrdí, že právě vyloučení komunistické strany vytvořilo oligarchii a že [chavisté] přišli jako zachránci lidu, aby ho osvobodili od té oligarchie. Tím se to v mnohém podobá nezávislosti Venezuely, kterou v celé naší historii využívali všichni, kdo mají moc a chtějí se do jisté míry ospravedlnit – spoléhají na postavu Simóna Bolívara či jiného osvoboditele. Chávez se začal pasovat do role druhého Simóna Bolívara, osvoboditele chudých, toho, kdo osvobodí lid od všech, kdo napáchali tolik škod. Taková je dnes rétorika učebnic dějepisu venezuelského veřejného školství. O vládě Huga Cháveze se mluví jako o páté venezuelské republice. Jako by rozložili příběh a podávali ho jiným způsobem.“

  • „Pamatuji si tu noc, kdy byl Chávez sesazen [duben 2002 na pouhých 47 hodin], v našem domě zavládlo veselí, sousedé křičeli, spousta radosti. A také si pamatuji, jak o dva nebo tři dny později, když se Chávez v doprovodu armády vrátil do prezidentského paláce, bylo slyšet, už ne u nás v budově, ale v okolních čtvrtích, skandování ‚vrátil se, vrátil se, vrátil se‘, oslavující návrat Cháveze. Začal jsem si uvědomovat, že i za mou bublinou existuje život, který jsem nežil, lidí, kteří toho muže skutečně podporovali. Do té míry, že když křičeli z okna, tak to mocně rezonovalo až u nás. Od té doby, od mých deseti let, politika z mého života nezmizela.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 15.10.2023

    (audio)
    duration: 02:42:59
    media recorded in project Paměť a svědomí národů
Full recordings are available only for logged users.

Snažil jsem se vypálit si do sítnice obrazy Venezuely, protože nevím, jestli ji ještě někdy uvidím

Hasler Iglesias, Praha, 2023
Hasler Iglesias, Praha, 2023
photo: Post Bellum

Hasler Iglesias (celým jménem Hasler Iván Iglesias Yañez) se narodil 18. prosince 1991 ve venezuelském Caracasu. Jeho otec byl původem Španěl, matka Kolumbijka, a po obou zdědil jejich národnost, která mu později dovolila uprchnout z Venezuely. Když byl roku 1998 zvolen prezidentem Hugo Chávez, z rozvinuté Venezuely se postupně stávala země v krizi a ta roku 2002 vyvrcholila několika pokusy o opoziční puč, vysokou mírou kriminality a celkovými nepokoji. V únoru 2002 na trh, kde Haslerova matka měla vlastní obchod a otec jí v něm vypomáhal, vtrhla skupina ozbrojených zlodějů a Haslerův otec na následky střelné rány zemřel. Hasler se v bolesti ze ztráty otce uchýlil ke katolickým hnutím pro mladé, kde si uvědomil svou touhu po politické kariéře, aby mohl poměry ve Venezuele změnit. Roku 2009 odmaturoval na prestižním soukromém gymnáziu La Salle a poté nastoupil ke studiu chemického inženýrství na veřejnou Centrální univerzitu v Caracasu, která odjakživa platila za tavicí kotel myšlenek a hnutí. Hned první rok studia se stal studentským tajemníkem a druhý rok předsedou Studentského centra fakulty inženýrství, kterým zůstal i po další volební období v roce 2011. V letech 2015-2017 byl zvolen předsedou Federace studentských center Centrální venezuelské univerzity, nejvyšším postem, kterého mohl dosáhnout. Absolvoval až v prosinci 2018 kvůli častým stávkám profesorů a univerzitního administrativního personálu. Ještě před ukončením vysokoškolského studia se roku 2016 zúčastnil jednání o lidských právech ve Venezuele v evropském sídle OSN v Ženevě a o rok později se přidal k opoziční politické straně Vůle lidu (Voluntad Popular). Roku 2021, během vrcholící pandemie COVID-19, věnoval úsilí projektu pitné vody Agua Segura. Jednoho dne mu zavolala poslankyně Národního venezuelského shromáždění a upozornila ho, že byl právě v přímém televizním přenosu obviněn z pašování zbraní. Hasler okamžitě odešel do úkrytu a dalších šest měsíců se schovával, než si uvědomil, že exil je nevyhnutelný. Přešel hranice do Kolumbie a odtud díky stipendiu odletěl do Švýcarska. Později se přestěhoval do Španělska, kde v současné době pobývá. Je lídrem mládežnického hnutí politické strany Vůle lidu, je členem Latinskoamerické sítě mladých za demokracii (Juventud LAC) a výkonným ředitelem venezuelského Trvalého fóra mladých (Foro Permanente de Juventudes). V Praze byl v říjnu 2023 na pozvání Nadace Forum 2000, které vděčíme za zprostředkování rozhovoru.