Kateřina Irmanovová

„Byl to rok 1945, KGB začala chodit pro emigranty a to se mezi nimi rozkřiklo. A bylo to tak, že přišli k rodičům, kteří tehdy spolu bydleli u nějaké paní v Kožní ulici. Máma tam byla sama a přišli tři muži, prý výborně oblečeni, bylo jasné, že jsou to Rusové. Jeden byl zřejmě Čech, mluvil výborně česky, a ti dva nemluvili, to byli Rusové. Zeptali se, kde je Václav Irmanov. Matka, třiadvacetiletá ženská, jim řekla, že ji opustil a že utekl do Paříže. Začala hrozně naříkat a oni byli překvapeni. Stále jim říkala, že ji opustil, a oni odešli. Nastal ale hrozný strach. Vyprávěla mi Věra Chytilová, že otec byl na návštěvě u Karla Ludwiga, a matka tam přiběhla, že se musí ukrýt. A tehdy ho u sebe schovával velmi dlouho, několik měsíců zpěvák Arnošt Kafka. Byl o něco starší a nebyli spolu žádní velcí přátelé, ale byl to statečný člověk. Protože takto někoho schovávat, když po otci šlo KGB, to bylo velmi nebezpečné.“

„My jsme se s manželem rozvedli a on utekl, emigroval. Což byl docela problém, protože jsem začala být vyslýchaná StB. Byla jsem mladá holka, měla jsem malé dítě. Z Kosmonos jsem přešla do Prahy a těsně před tím, než manžel utekl, jsem dostala místo ve vinohradské nemocnici na dětském oddělení. Měla jsem zkušenost s dětskou psychologií a chtěla jsem ji dělat. Tam si mne najednou povolal přednosta. Řekl mi, že za ním byli estébáci, že mne má propustit. Řekl mi, že mne ale nechce propustit. Byl to starý komunista a řekl mi, že mi bude prodlužovat smlouvu vždy o jeden měsíc, abych si uvědomila, že jsem sledovaná. Takže jsem chodila k výslechům. Ptali se mne, kde je můj muž, a já jsem říkala, že nevím. Pořád se mne na něco ptali, já jsem jako nic nevěděla, samozřejmě jsem jim nic neřekla. Co jsem věděla, bych jim neřekla.“