Libuše Jahodová

* 1941

  • „Byla jsem v horoškole v Mengusovské dolině a ten den jsem na zkoušku vedla výpravu. Bylo 21. srpna, v noci trošku mrzlo, a jak byly skály omrzlé a pak hodně svítilo sluníčko, tak to tak divně vypadalo. Nad námi létala dost letadla, a když jsme přišli na sedlo Váhy, kde jsme se mohli občerstvit, všichni tam byli smutní a z rádia se ozýval hlas: ‚Ano, přátelé, jsme okupovanou zemí.‘ Mysleli jsme si, že je to nějaká hra v rádiu, ale bohužel to hra nebyla. Když jsme se vrátili zpátky, tak jsem řekla, že kurz nedokončím, protože musím domů. Měla jsem doma tři děti a nemohla jsem zůstat. Tak mi vedoucí dal průvodce, aby mě dovedl na nádraží. Na nádraží nikdo nebyl, všude klid, a když se potom rozednívalo, všude byly transparenty. Když jsem přijela do Liberce, tak jsem se skoro styděla, že jdu s ruksakem. Šla jsem pěšky domů, stavila jsem se v práci, bylo mi to až trapné. Pak se to zase tak nějak vrátilo zpátky. A teď, jak bylo loni toho 21. srpna, tak jsem byla se svojí nejmladší vnučkou na libereckém náměstí, kde byl takový dřevěný tank, a všechno jsem jí vyprávěla. Tak jsem horoškolu nedokončila. Vnučka Libuška, která byla na olympiádě v Riu, mi říká: ‚Vidíš, babi, kdyby sis to dodělala, tak jsi nemusela péct buchty a mohla jsi nás cvičit.‘ Takhle jsem to nedodělala a peču buchty...“

  • „Někteří Češi se k Němcům chovali velice špatně. Na rukávu měli pásku Revoluční gardy a mysleli si, že mají na všechno nárok. Povídá se, že když odjížděla jedna německá rodina, přišel jeden z Čechů a vytrhnul malému děvčeti panenku a před ní ji roztloukl. To děvče jej proklelo a pak se mu to vrátilo na rodině. Jednou také přišla Němka a prosila maminku, jestli by jí nedala peřinu, že bude zima a nemají se čím přikrýt. My jsme si přivezli svoje, tak jí maminka peřinu dala, a když ta Němka vyšla trochu nahoru, tak zase vylezl pán. Řekl, že takové německé… [svini] nic nepatří, a peřinu jí vzal.“

  • „Zažily jsme s maminkou nálet v Ostravě, jely jsme tramvají. Maminka už čekala bratra a jela koupit valchu, potom byl nálet. Tramvaj zastavila a lidé utíkali pod viadukt, ale protože maminka měla mě, nákup a už byla dost těhotná, tak jsme zůstaly v té tramvaji a tam, kam se ti lidé schovali, tak to dostalo zásah a přežily jsme jen my dvě.“

  • Full recordings
  • 1

    Liberec, 27.02.2024

    (audio)
    duration: 01:32:08
    media recorded in project Příběhy regionu - Liberecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

V Rudolfově dlouho panovaly národnostní spory

Libuše Jahodová v roce 1951
Libuše Jahodová v roce 1951
photo: Archiv pamětnice

Libuše Jahodová, rozená Vronková, se narodila 19. listopadu 1941 v Orlové ve Slezsku. Po druhé světové válce se její rodiče rozhodli odejít do pohraničí, kde měli šanci získat správu nad obchodem se smíšeným zbožím a vlastní bydlení. V říjnu 1945 se tak celá rodina odstěhovala do Rudolfova, nedaleko Liberce. Ačkoli v obci panovaly po delší čas národnostně vypjaté spory, žila obec velice aktivním společenským a kulturním životem. V roce 1947 zde pamětnice také začala navštěvovat místní obecnou školu. O pět let později nastoupila na třetí osmiletou školu v Liberci, a protože ji již v té době bavilo vařit a péct, začala se později učit na kuchařku. Po vyučení v roce 1957 krátce pracovala v Textilkombinátu u Rudolfova jako tkadlena, provdala se a odešla na mateřskou dovolenou. Po jejím skončení našla zaměstnání jako kuchařka na internátu a krátce působila i v Rekreačním středisku propagační tvorby Praha se sídlem v Rudolfově. V roce 1991 si spolu se svým druhým manželem otevřela bufet a později vyhlášené pekařství, které vedla až do roku 2005, kdy odešla na odpočinek. V době natáčení (2024) žila v Rudolfově.