Jan Jančí

* 1919

  • „Tam jsem dostal. Měl jsem rozbitý zadek. Mně to hnisalo. Nějakej Oldřich Kolář z Bouzova, bývalej četník, byl se mnou na cele. Tak mně to špinavým kapesníkem vytíral. Pak mně to hnisalo. Až když jsem se vrátil dom, to už jsem byl ženatej, tak mně to začalo růst. Už to bylo jak malý vajíčko. A vadilo mně to při sezení. Tak jsem musel do nemocnice a tam mně to vyřízli. Mám tam jizvu do dneška.“ Otázka tazatele: „Jak vás zbili? To Vás zkopali?“ J. J.: „Bili mě po zadku, po rukou, ohnout jsem se musel, po zadku, po šlapách. To se nedá povědět.“

  • „Šel jsem s bráchou do Javoříčka. To jsem všechno viděl. Viděl jsem, jak jeden leží v příkopě. Potom u té samoty v tom příkopě, tak tam jich bylo několik. Tam byl Vlček z Vojtěchova, Slavíček z Vojtěchova, ten z Ješova, co ta paní s těma krávama šla, já už si ani nevzpomínám, kdo tam byl. Ale bylo jich tam asi pět nebo kolik. Šel jsem s nima ještě dál, až do Javoříčka. Doprovodil jsem ho přes Javoříčko a vracel jsem se. To víte, že jsem měl strach. A viděl jsem, jak to dohořívá a ženy pláčou. Tam ležel mrtvý, tam ležel mrtvý. Se strachem už jsem se vrátil domů a už jsem neměl odvahu tam jít. Až na druhý den, to byla neděle, tak jsme tady odtud šli, chlapi, do toho Javoříčka. Teprve jsme měli odvahu. A už tam byli ze sousední vesnice, z Březiny a Střemeníčka. Domlouvali jsme se, co teď. My jsme měli doma telefon. Tak jsem se vrátil zatelefonovat na nedělní službu na četnickou stanici v Litovli. Co se bude dělat s těma mrtvýma. Oni nějak vyhýbavě odpověděli, že jsme z toho nebyli moudří. Tak jsme se domluvili, že je sneseme, že je pohřbíme sami.“

  • „Tady byl nějaký partyzán Fiala. On se vydával za nějakýho parašutistu. Kamarádi z Háček ho přivedli ke mně. To jsem byl ještě svobodný a měl jsem ty kamarády. Že kdyby potřeboval něco k jídlu nebo přespat. Několikrát u nás byl. Pak ho chytli a zavřeli a on všechno pověděl, kde byl. Tak se mnou byli zatčeni: řídící Faltýnek (Josef Faltýnek), dostal smrt, Nohavička (Mořic Nohavička), dostal smrt, Vychodil (Josef Vychodil), dostal smrt, Jedlička, dostal smrt. To všechno kvůli té aféře, že nás ten Fiala udal, že jsme ho podporovali. Já jsem jinak nic neměl. Zbraň jsem neměl. Jenom podporu.“

  • „Jak jsem Vám vyprávěl o tom Šišmovi, ten učitel, co mě učil, co s náma hrával ty divadla. Tak on byl taky v Sokole. To už jsem tam, myslím, byl dva měsíce. V noci otevřeli celu a vhodili tam chlapa a ten měl, my jsme tomu říkali špangle, na rukách. Nevím, jestli vzadu svázaný ruce, a hodili ho tam v noci od výslechu. On byl samá modřina. Byl to můj bývalý učitel. Jak jsem Vám říkal, Šišma, který s námi jezdil na výlety. Já jsem ho nepoznal, jak on vypadal. On byl modrej, úplně fialovej. A byl s náma a chudák, když chtěl čůrat, tak já jsem mu rozepl poklopec a pomohl jsem mu, aby tohlen... Když jinak, když musel na velkou, tak jsem zazvonil a přišel pro něho tenhle a zavedl ho a počkal na onom místě.“

  • „Hned tady za Veselíčkem, je to ani ne 500 metrů k té zatáčce, tam ležel jeden zastřelený. Šel z Luké pěšky, nějakej Alfons. My jsme všichni, jak začaly ty rány, tak jsme všichni běželi z toho Veselíčka do Luké. Měli jsme strach, protože některé ženy utíkaly přes Veselíčko a říkaly: ,Běžte pryč! V Javoříčku střílí všechny chlapy.‘ Jedna ženská s kravským spřežením byla pro dřevo v lese. Však toho jejího zeťáka tam zastřelili. A ona s těma kravama tam šla. To si pamatuju jak dnes. Od ní jsem to slyšel první. ,Tam se střílí!‘ Tak jsme všichni utíkali do Luké. Takže oni měli obklíčené Veselíčko tady z druhé strany. Březina a Střemeníčko. Střemeníčko vím určitě. Tak Vám zase řeknu jeden příběh. Když jsme utíkali do té Luké, to už byla doba, kdy jsem jezdil za manželkou do školy ve Slavětíně. Teď jsme byli v Luké a jenom jsme viděli ten dým a nevěděli jsme co. A někdo tam říká: ,Už aji Březinu zapalují.‘ To je tady vesnice nad Javoříčkem. A já a ještě jeden nebo dva jsme byli zvědaví. Vypůjčil jsem si ve Slavětíně od nich ve škole jízdní kolo a ještě s dvěma jsme jeli tam od Ješova k letišti. Je tam teď taková asfaltka. Ale byla tam polní cesta, to už jsem se dostal ke Střemeníčku. A my na těch kolech jsme jeli a přijíždíme blíž k té silnici, co vede od Slavětína ke Střemeníčku, a najednou vidíme vojáky v uniformě. A jak nás viděli přijíždět blíž, bylo to ještě dost daleko, tak sundávali kvéry. Tak my jsme seskákali z těch kol a nechali jsme je tam ležet. Takhle bylo pole, pak byl svah ke Slavětínu a k Ješovu. To jsem poprvé v životě slyšel: Fí. Fí. Fí. Jak oni po nás stříleli. Jak ty kulky hvízdaly.“

  • „Já když jsem začal hospodařit, když jsem si vzal manželku, dovedete si představit: dcera řídícího učitele, učitelka, a vezme si sedláka. Tak já jsem se snažil. Měl jsem svůj traktor, všechny stroje a dobře se mně dařilo. Plnil jsem dodávky, jak to tenkrát za komunismu bylo určeno, takže oni na mě neměli. Potom, když začali jezdit přesvědčovat do JZD, tak já jsem nechtěl jít, protože jsem měl splněno, tak oni na mě neměli špagát. Já jsem v té době stavěl a materiál jsem sháněl na černo, poněvadž to nebylo jak teď. Když máte peníze, tak si koupíte všechno. Oni estébáci z Litovle, prostě oni tady všichni občané, až půjde Jančí, tak my půjdeme taky. A na mě neměli špagát. Pak mě někdo udal, že jsem koupil cement na černo a takový. Tak začali jezdit po vesnici a shánět proti mně nějaký důkazy. Nenašli nic. Pět měsíců jsem byl ve vazbě, z toho dva měsíce v samovazbě. A to mě pořád přemlouvali. Čtyřikrát jsem měl soud. Dvakrát u lidového soudu v Litovli a dvakrát u krajského v Olomouci. Nic mně nedokázali. Pak přišli za mnou do věznice: ,Pane Jančí, na rovinu. Přijďte do družstva a my Vás pustíme.‘ Manželce vyhrožovali, že ji vystěhují do pohraničí. Tak to tenkrát dělali s těma zemědělcema.“

  • Full recordings
  • 1

    Veselíčko, 19.10.2011

    (audio)
    duration: 03:20:27
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

V chudém a těžce zkoušeném kraji

Jan Jančí v mládí
Jan Jančí v mládí
photo: archiv pamětníka

Jan Jančí se narodil v roce 1919 ve Veselíčku. Za války v domě několikrát ukryl partyzána Josefa Fialu. Po jeho prozrazení proběhla v kraji vlna zatýkání. Mezi zatčenými byl i Jan Jančí, který údajně strávil několik měsíců ve vězení v Olomouci a pak krátký čas v koncentračním táboře Mauthausen. Po návratu domů se v okolních lesích pohybovali partyzáni z paradesantní skupiny Jermak - Fursenko. Ti se podle vyprávění pamětníka spíše než o odboj starali o vlastní potřeby. Jan Jančí byl také svědkem, jak člen partyzánského oddílu Grigorij Semjonovič Litviško zastřelil několik obyvatel Javoříčka a starostu Veselíčka Františka Malínka. V osudný den, 5. května 1945, bylo ve vedlejší osadě Javoříčko povražděno oddílem SS poručíka Egona Lüdemanna 38 nevinných mužů a osada byla vypálena. Ještě ten den se Jan Jančí v odpoledních hodinách v obci objevil a na vlastní oči viděl zvěrstva, která esesmani spáchali. Spolu s dalšími obyvateli okolních obcí také pohřbíval mrtvé muže. Po válce Jan Jančí hospodařil na svém statku. V padesátých letech se ale ve Veselíčku zakládalo JZD, a protože odmítl vstoupit, byl nakonec uvězněn a obviněn z rozkrádání socialistického majetku. I když mu vina ani při čtyřech soudních přelíčeních nebyla prokázána, strávil půl roku ve vězení. Po propuštění se paradoxně stal předsedou družstva, kterému se pod jeho vedením velmi dařilo. Po slučování s okolními družstvy dělal až do důchodu zootechnika. Dnes žije stále v rodném Veselíčku.