„Roku 1945 jsem se dostal na znovu otevřenou Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde jsem si vybral angličtinu, češtinu a filozofii jako obor tehdejší takzvané profesury. Byl jsem kantorem na gymnáziu. Začínal jsem na gymnáziu Sokolovo v Praze 8 a pak jsem přešel na Drtinovo gymnázium. Z něj jsem musel odejít a tam už začala moje taková odysea. Bylo to mé první politické vyhoštění. Nesměl jsem učit. Když jsem neučil, dělal jsem různá povolání. Například jsem dělal v lese, v zemědělství. Pak jsem se ale díky jednomu mému známému dostal na střední školu pro pracující při národním podniku ČKD. Tam jsem se setkal se spoustou zajímavých lidí, například s mladým Lobkowiczem, který nesměl jinde studovat, ale tam ho nechali.“
„Byl jsem rebel a říkal jsem si, tohle není ono. Mně se nelíbila krajní levice ani krajní pravice. Nemohl jsem být ani jedno. Takových lidí bylo tehdy hodně. Těžko to vysvětlit. My jsme byli masarykovci, ale přiznám se, že jsme toho mnoho o Masarykovi nevěděli. Byla to taková situace v tehdejším národě. Byli jsme rebelové, ale nevěděli jsme, proč jsme rebelové. Akorát ten národnostní projev, ten u nás byl jasný – že s Němci to nejde (...) Musím také říct, že jsem koketoval s komunisty, a dokonce jsem s nimi spolupracoval, ale potom oni přišli na to, že to není to pravé ořechové, a dostal jsem se na černou listinu i u nich.“
„Já jsem nechtěl v kuratoriu pod Německou mládeží fungovat a šlo se tomu tenkrát nějak vyhnout. Spíše jsem se stýkal s těmi bývalými skauty. Ovšem lhal bych, kdybych řekl, že jsme vytvořili nějakou pevnou ilegální skautskou organizaci. My jsme se jenom snažili žít skautsky. Ale neměli jsme žádnou pevnou ilegální organizaci. Ilegální organizace pracovala až za doby komunismu pod vedením dr. Křivského. Tam jsem pracoval asi tři čtyři roky. Psal jsem do jejich časopisu. Nebyl to časopis, ale spíše samizdat. My jsme tomu často měnili jméno. Jeden čas se to jmenovalo Napřed. Mnoho lidí z té ilegální organizace bylo zavřeno. Já měl to štěstí, že jsem nebyl. Byl to Jiří Pilka, Jiří Navrátil, bývalý skaut, který nedávno zemřel a měl státní pohřeb a pohřbíval ho skaut Lobkowicz. Řada lidí jsme tedy byli v této ilegální organizaci.“
„Já jsem psal o tom, co mě v ten moment velice zajímalo nebo co jsem si myslel, že by bylo dobré k tomu něco říct. To se měnilo, stejně jako celý vývoj. Ještě k té literatuře. Jsem mezi lidmi znám spíše pro literární věci než pro skauting. U některých skautů jsem zase znám pro skautskou minulost a účast na táborech. Psal jsem pod jménem Tomáš Šobr. Publikoval jsem leckdes. To nakonec také prasklo. Ale to už byl komunismus tak vlažný, že už mě za to netrestali, ale dávali si pozor, abych pod nějakým jiným jménem nepsal.“
Zdeněk Janík se narodil 7. října 1923 v Brně do rodiny stavebního inženýra Zdeňka Janíka a jeho ženy Hedviky. Válečné roky prožil v Písku, kde také v roce 1942 odmaturoval na gymnáziu. Poté pracoval na úřadu práce a na sklonku války v zemědělství. Osvobození v květnu 1945 prožil v Březnici, kde tlumočil americkým jednotkám. V roce 1945 zahájil studia na Filozofické fakultě UK, obory čeština, angličtina a filozofie, školu dokončoval při zaměstnání. Do počátku 50. let učil na pražských gymnáziích, ale poté již učit nesměl. Byl nepohodlný kvůli svým politickým názorům a spoluprací se skauty, kteří se sdružovali kolem dr. Pavla Křivského, později ve vykonstruovaném procesu odsouzeného na doživotí. V 50. letech pracoval jako dělník v lese a v zemědělství, v 60. letech učil na večerní střední škole pro pracující a pracoval jako redaktor v Učitelských novinách. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy nesměl publikovat. Pracoval jako korektor v tiskárně a ilegálně psal pod pseudonymem Tomáš Šobr. Jeho verše a fejetony byly přeloženy do několika jazyků, je členem PEN klubu a Obce spisovatelů, získal několik literárních ocenění. Byl ženatý s historičkou Věrou Kovářovou, vychovali spolu syna. Jeho bratr Vlastimil byl lékař a porodník. Zdeněk Janík zemřel v roce 2023.
