Milan Jaroš

„Tak mi [teta] povídala, že vedle Dětského domu je malý park a v tom se scházejí soudruzi se študákama, s lidma, že jsou tam taková veřejná fóra, soudruzi odpovídají na různé otázky. A že bych se tam možná měl stavit. Nemeškal jsem a k večeru jsem tam zašel a vydržel jsem tam až do půlnoci. Stáli tam taxikáři. A přišla zpráva, že přijde nějaká nová, mimořádná zpráva. Ohlásil to rozhlas. A pak jsme se dozvěděli, že jsme okupovaný vojskama Varšavského paktu a že jaksi nemáme klást odpor a tak dále. To bylo okolo půlnoci, takže ti taxikáři řekli: ‚Víte co, pojďte do auta a zjistíme teda, jak to teda je.‘ Dva taxikáři říkali: ‚Budeme vás vozit, normálně zadarmo.‘ Jeden měl volhu, druhý měl tmavou, černou šestsettrojku a jeli jsme k rozhlasu. U rozhlasu, tam jsme se nic nedozvěděli. Takže pojedeme na ÚV KSČ. Tam jsme potkali Smrkovského a ten říkal: ‚Co můžeme dělat?‘ Prostě byl bezradnej, to bylo na něm vidět. Pak tam byl Císař, mně se zdá, ten říkal: ‚Já jdu spát. Protože co můžeme dělat? Nemůžeme nic dělat.‘ Říkali jsme si, oni jsou tady všichni bezradní, tak jsme se tam domlouvali, hlavně ti starší, já byl ještě mladej kluk, že vzbudíme Prahu. A v pět hodin začne pochod proti okupaci.“

„Když jsem byl malej, když mi už bylo tak deset let a víc, po šedesátém roku, tak jsem se to dozvídal od různých zemědělců, od táty, prarodičů mého kamaráda, jak to bylo na vesnici, když došlo ke kolektivizaci, když zabavovali majetky. Krávy, stroje, kolikrát ty větší maštale anebo i větší statky. Sebrali, sedláky vyhnali a takhle mi to tam líčili. Chlapi zuřili, někteří pili, a ženský na prahu brečely. Protože nemohli nic dělat. Jak se bránit takovému násilí?“