„Takže jsem volala v pondělí ráno tatínkovi do práce, protože ten byl v Mostě, v Komořanech. Tomu jsem se dovolala a říkala jsem – on si to doteď pamatuje, jak jsem mu říkala: ‚Tati, tati, my tady stávkujeme! A studenti jdou do stávky, nejdeme do školy a odpoledne jdeme na Václavák, bude tam demonstrace!‘ A on už právě potom, co zažil, co ti komunisti dokážou, tak dostal strach o mě, tak mi říkal: ‚Jeď domů, jeď domů, nikam nechoď!‘ Já jsem říkala: ‚Ne, ne, ne, my jdeme na Václavák!‘ Takže tohle on doteď vypráví, že takhle se poprvé dozvěděl o sametové revoluci, že já jsem mu volala: 'Tati, tati, my tady stávkujeme!' Takže takhle reagoval. Maminka – to nevím v tu chvíli, ta to vlastně nevěděla, protože jsem se nedovolala. No a pak jsem se vlastně druhý den vypravila zpátky – to je další otázka – do rodného Litvínova, protože právě jsme měli informovat ta města mimo Prahu. Tam byl problém, že nikde se nic nevědělo. Takže jsme sem vlastně tři studentky tenkrát přijely, z medicíny z Litvínova, všechny absolventky gymnázia. Přijely jsme do Litvínova nějak během dne, nevím už, v kolik hodin. Byly jsme vybavené těmi plakáty a vystoupily jsme u Máje a já jsem šla takhle od Máje dolů, tady tou Valdštejnskou, to byla třída V. I. Lenina, a lepila jsem plakáty. A ty dvě šly ještě taky směrem ke svým bydlištím. Ale vylepovaly jsme plakáty, abychom vůbec informovaly lidi, co se děje v Praze. Protože ten rozdíl mezi tou Prahou a tím venkovem, když to řeknu, byl obrovský. To prostě v té Praze, my už jsme byly na tom Václaváku, tam to žilo, tam všichni věděli, co se děje, a všichni jakoby byli jednotní, to tak vypadalo. A sem jsme přijely a tady nebylo nic. Tady bylo ticho, tady se nic nedělo, prostě nikdo nic nevěděl. No, takže my jsme ty letáky vylepovaly, já jsem došla domů, protože jsem bydlela tady blízko gymnázia v Zámecké ulici. A jen jsem došla domů, asi za deset minut, tak mi volala maminka, která byla na tom městském národním výboru: ‚Ty jsi přijela z Prahy, oni už to vědí, prý vylepuješ nějaké protistátní plakáty a oni už si jdou pro tebe!‘ Tak to byl docela strach teda, v tu chvíli. Protože opravdu tady to vypadalo, jako že pořád komunismus běží, Veřejná bezpečnost – tehdejší policie – funguje, takže oni mě asi přijdou zavřít. Tak to vypadalo v tu chvíli. No naštěstí nikdo nepřišel, ale sundali hned ty plakáty. To jsme věděly okamžitě, že za námi hned šli a už to sundávali. Takže tady se dál nic nevědělo, nikdo nic, zase to tak běželo po svém."
