Jiřina Jedličková

"Já jsem se sice dostala na medicínu, měla jsem ze zkoušek samé jedničky, ale nedostala jsem uvolnění ze zdravotnictví. Napsali mi, abych nepočítala s tím, že na medicínu nastoupím. Nechápu, kde jsem v osmnácti letech vzala tu odvahu - tenkrát bylo Ministerstvo zdravotnictví na Vinohradech a já jsem se hnala za ministrem Plojharem. No naivita osmnáctileté holky - samozřejmě že jsem se k němu nedostala. Ale dostala jsem se k jeho sekčnímu šéfovi, který náhodou pocházel z Brna. A tomu jsem říkala, jaká je to nespravedlnost, že já tady v ROH něco dělám, a nepřijmou mě, a ta, která je jen v SSM a vůbec neudělala zkoušky, se dostala a má uvolnění a tak dále. Vyjeveně na mě koukal a zavedl mě za hlavním kádrovákem Ministerstva zdravotnictví a tři dny před říjnovým zápisem jsem to uvolnění dostala."

"Můj otec byl pro mě osobnost, která mě vedla k morálnímu životu. Pokud mohl, chodili jsme spolu každý večer na procházky a vykládali jsme si. Bydleli jsme na Grohové ulici a hned za rohem byl na Údolní jeden dům, kde bydlel docent Peler, kam jsme spolu také chodili. Já si hrála se svou spolužačkou a otec si s panem docentem vždy něco vykládali. Když jsem v roce 1945 objevila jeho malou pistoli, kterou měl ve svém nočním stolku, kam jsem měla velmi přísně zakázáno chodit, tak mi to došlo, že on zřejmě předával nějaké zprávy od švagra svého bratra, který byl náčelník partyzánů na Novoměstsku. A když za okupace zastavilo u nás v noci na ulici auto, tak matka vždy vyskočila k oknu a dívala se, jestli to nejsou esesáci. Kdyby šli do toho domu, bylo mi jasné, že by se otec, stejně jako třeba pan Löw Beer nebo pan Neumark, britský honorární konzul, zastřelil, protože nesnášel fyzickou bolest a určitě by to tak bylo. Proto ta pistolka u mého mírumilovného tatínka."