Zdeněk Jeník

"Větev mých prarodičů byla trochu nezvyklá v rámci celé naší rodiny, protože velice klíčový byl rok 1948, který naši rodinu postihl velice silně. Když říkám naši rodinu, tak tím myslím svého pradědečka a jeho děti. Protože všichni byli živnostníci, podnikatelé, vysocí úředníci, jeden z nich byl bankéř. Ten rok 1948, což byl komunistický puč, ten velice silně zasáhl do jejich životů. Byli různě povyhazováni z práce, byly jim znárodněny živnosti nebo zabaveny majetky. Jediná větev, která v tom roce 1948 postižena nebyla, byla právě větev mého dědečka. Můj dědeček byl jediný člen té široké rodiny, který už před rokem 1948 vstoupil do komunistické strany. A s ním tehdy asi šestnáctiletý nebo sedmnáctiletý můj otec. Takže co se týče historie naší větve rodiny, tak je skutečně kuriózní, protože zatímco moji prastrýci a strýcové byli postiženi velice silně, například jeden z mých strýců dokonce strávil v komunistickém vězení od roku 1949 do roku 1959 nebo 1960 víc než deset let, tak moje přímá rodina - dalo by se říct - na tom komunistickém puči takříkajíc vydělala. To znamená, že vlastně tam se nastartovaly kariéry těch mých přímých předků. To ale netrvalo úplně tak dlouho, protože přišel, jak všichni víme, rok 1968, a tam se ta karta začala dost obracet."

"Dostali jsme se do té Wroclawi, kde jsem poprvé viděl knížete Schwarzenberga, byl tam spisovatel Ota Filip a samozřejmě ti písničkáři jako Jaroslav Hutka nebo Sváťa Karásek. No a úplně pro mě člověk z jiné planety - Karel Kryl. Já jsem věděl, že on někde žije v Německu a že je to reálná osoba, reálná postava. Ale prostě někdo tak ostouzený v tom komunistickém Československu, a přitom jeho písničky se zpívaly u každého táboráku a na každém intru. Vlastně taková úplně mýtická postava, on tam teď stál živý, hrál tam na kytaru, já jsem potom za ním šel do šatny, chvíli jsme si povídali. No a to bylo... já jsem byl jako u vytržení. Byly tam konference kromě těch koncertů o budoucnosti Evropy, o tom, jaké to bude, až ten komunismus skončí. No a potom skončil ten festival a my jsme jeli zpátky do té komunistické klece z toho Polska. Tak to byl těžký návrat. No a to si vemte, že to byl šestý listopad, jedenáct dnů před 17. listopadem."

"Moje rodina po roce 1968, respektive 1969... Mého tatínka vyhodili z práce z toho ředitelování, nemohl najít nikde místo. Dokonce nemohl najít v okrese Karviná ani dělnická místa, i když chvílemi vždycky někde pracoval, ale potom ho odtamtud taky vyhodili. Tak jsme se přestěhovali do Krnova k rodičům mého otce. To byla ta druhá, taková ta méně šťastná část toho mého dětství. Protože jsme se z toho krásného velkého bytu ocitli v takovém pro mě nepřátelském prostředí, cizím městě, malinkém, škaredém, ve strašně starém baráku o čtyřech místnostech, kde nás žilo sedm a kde se topilo v každé místnosti v kamnech. Bylo to všechno takové temné, zašlé, neměl jsem tam žádné kamarády samozřejmě. My jsme si strašně pohoršili."

"Někdy do roku 1969 nebo 1970 je takový až idylický život v Karviné, kde moji rodiče byli velmi dobře situovaní. Můj otec byl ředitelem střední školy, moje maminka učila na základní škole. Měli jsme veliký, třípokojový byt. A pak, jak víme, přišel rok 1968, ve kterém se můj tatínek jako takzvaný reformní komunista velmi angažoval ve prospěch demokratizace společnosti a vůbec těch všech nových myšlenek, které ten rok 1968 přinesl. Což na tom Karvinsku bylo docela obtížné, protože to byl velmi silně stalinistický region a ještě se to samozřejmě zhoršilo v těch srpnových dnech, kdy naši zemi přepadla armáda Varšavské smlouvy a kdy můj otec byl jmenovaný, vyslaný jako delegát na ten slavný 14. mimořádný sjezd KSČ, který měl odsoudit, a také odsoudil, vstup sovětských a jiných vojsk Varšavské smlouvy do Československa. A tím si v podstatě můj tatínek, který potom z toho sjezdu přijel zpátky, dál se angažoval, psal články do novin, vystupoval v televizi, dokonce byl za sovětskou posádkou vyzvat je, aby odešli z území regionu Karvinska, tak tím si podepsal svůj osud na dalších dvacet let."