Jiří Jeřábek

„Shodou okolností jsem ve čtyřech letech viděl příchod německé armády do Prahy. Byl jsem s rodičema, dneska tam jsou kanceláře, v prvním patře Paláce Lucerna. Tam byla nějaká kavárna, tak jsme tam stáli a já jsem stál na židličce a jaksi jsem vůbec nechápal, nechápal, proč ty lidi tam jako brečej (zaražte to…). Nechápal jsem, proč lidi tam brečej, proč maj ženský kapesníky. A pamatoval jsem si to proto, protože to byla taková zvláštní asociace v mozku, protože jsem jako malej kluk měl takovej hezkej tančík a tančík to byl v barvách té československé armády, která měla na těch tancích a na těch vozidlech, měla ty maskovací barvy zelenou, hnědou, žlutou.“

„Vzpomínám si, že 5. května nás nějak pustili dřív ze školy a že jsem po té, já nevím, jak se to dneska jmenuje, dneska se to jmenuje ulice 5. května. Byla to taková jako široká ulice, a že jako by bylo cítit něco ve vzduchu. Po ulicích chodily takové ty několikačlenné německé vojenské hlídky a nějak tam jezdili Němci v těch vojenských autech. No, a pamatuju si, že než jsem došel domů, tak… jo, určitě lidi strhávali ty německé nápisy a tak dále. A slyšel jsem najednou z oken, jak rozhlas, ty lidi měli ty okna dokořán, jak rozhlas hlásí, aby lidi přišli na pomoc rozhlasu, že tam Němci vraždí české lidi.“