Jiří Ješ

„Mnichov jsem vnímal víceméně z rozhlasu, protože jsem ho velmi často poslouchal. To byl můj koníček od nejútlejšího dětství, protože jsem si vždy přál být tím pánem, který hovoří do rozhlasu. To se mi na stará kolena splnilo. Tehdy jsem vnímal řev Hitlerův a Göringův, tušil jsem, že se něco děje, když na sletu roku 1938, který se konal na Strahovském stadionu, čekaly dorostenky na příchod prezidenta Beneše ve strašném vedru. Beneš tehdy jednal se sudetskými Němci, tedy s jejich poslanci. Bylo vidět, že to čekání stojí za to dorostenkám, respektive jejich vedení stálo o to, aby nechalo ty dorostenky stát a čekat v tom strašlivém vedru. A že stálo za to prezidentovi i po tom úmorném jednání na sletiště přijít. Ten slet, to bylo vzepětí národní, prožíval jsem ho aktivně, protože jsem účinkoval jako člen sboru pěveckého ve Smetanově síni před létem roku 1938. A pak jsem to prožíval velmi intenzivně i tím, že 21. září roku 1938, den po té noci, kdy Beneše navštívili vyslanci Francie a Anglie, aby ho přinutili přijmout Hitlerovy požadavky, můj otec, který byl velmi angažovaný v politice - byl členem Barrandovské skupiny Havlovy - tušil, že hrozí Praze nebezpečí, a tak nás odvezl do rodného Tábora.“

„Desátého května jsem se šel projít osvobozenou Prahou pěšky, protože tramvaje nejezdily. Šel jsem Vinohradskou třídou k Muzeu, Staroměstské náměstí jsem raději obešel a šel jsem přes most Legií na Újezd. Celkem bez problémů jsem došel na Újezd. Tam na křižovatce ležel mrtvý esesák hlavou dolů. Šel jsem dál Karmelitskou směrem k Malostranskému náměstí, a když jsem se blížil k budově Ministerstva školství, viděl jsem, jak revoluční gardisti vedou v protisměru zástup asi padesáti německých zajatců, snad těch vůbec nejmladších kluků, které na poslední chvíli poslal Hitler do války. Když byli ode mne asi deset metrů, ozvala se pravděpodobně z oken domu nad podloubím střelba. Čeští hlídači zareagovali okamžitě. Začali pálit do těch německých kluků, které vedli, a ti padali v loužích těsně přede mnou jako kuželky. Okamžitě se u Ministerstva školství objevily starší ženy, které začaly ty nebožáky odtahovat do průjezdů.“

„Žilo se dál, jen se muselo dávat pozor, protože jeden ředitel byl kolaborant. A pak byl takový inspektor, který chodil po českých středních školách, a ten byl nebezpečný. Ale ten k nám nikdy nepřišel.“

„Heydrichiáda se mě osobně nikterak nedotkla, ale i přesto to byla ta nejhorší doba mého života, protože byli stříleni lidé nesmírně blízcí mému otci. Hlavně v tom táboře, kde otec měl své styky, tam to bylo obzvláště kruté a bylo štěstí, že se dalo vyváznout bez katastrofy. Otce ovšem v roce 1944 přesto zavřeli. To jsou opravdu náhody, to je neuvěřitelné, hledali jednu fotografii jistého dítěte, o které věděli, že by u nás měla být, protože nám ji měl předat nějaký parašutista. Byla to pravda. A my jsme zapírali, zapírali a oni prohlíželi jednu knížku po druhé, jen té jedné knížky, té, která ležela na nočním stolku otce, si nevšimli a tam ta fotka byla. Zavřeli otce, málem zavřeli nás všechny, už nás měli sbalené, pak nad námi mávli rukou - já, sestra a matka jsme zůstali doma. Otec pobyl asi tři měsíce v Kounicových kolejích v Brně, no a bylo jen tak tak, že tomu unikl, a nakonec s jistou protekcí z kanceláře prezidenta Háchy se dostal ven ještě před koncem druhé světové války.“

„Dávali nám jídlo přepychové chuti, ale tři sousta a pak pět, nebo deset hodin nic. Nemožnost si sednout, postel v mrazech, zavřená do zdi, když ji otevřeli, tak byla vlhká. V noci spát s rukama na břiše s kolegou, který spal nade mnou, to znamená, když jste si lehla na bok a ty ruce nebyly tam, kde mají být, tak okamžitě probuzení obou, a tak byl člověk stále nevyspalý. Nesměli jste mít tkaničky u bot, abyste se neoběsila. Knoflík u košile, když mi byla zima a chtěl jsem si dát cíp límce do knoflíkové dírky, tak jsem musel dvě hodiny stát s rukama před sebou, což není maličkost, zkuste si to také, dvě hodiny s rukama před sebou.“

„V sobotu 5. května 1945 jsem šel k holiči. Tam už se vykládalo o tom, jak se leckde strhávají německé nápisy, ale teprve když jsem vyšel na ulici, uvědomil jsem si změnu, která za tu hodinu nastala. Z oken visely československé praporky, bůhvíkde v takovém množství ukryté. Dokonce i moje maminka vyvěsila vlajky z našeho balkonu. A já jsem šel směrem k rozhlasu. Když jsem přicházel k budově Orbisu na dnešní Vinohradské třídě, ohromila mne obrovská československá vlajka po celé výšce té mohutné budovy a busta Beneše a Masaryka ve výloze. Do stanice Vinohradská tržnice přijížděla stará dvacítka s otevřenými vchody a s chodícím průvodčím. Tramvaj byla plná, ale ještě jsem se do ní vešel a průvodčí jen vyvolával: ,Dneska je to zadarmo, dámy a pánové.‘ Bylo půl jedné, vystoupili jsme a z rozhlasového přijímače umístěného v okně domu, kde bylo řeznictví Seidl (budova rozhlasu šikmo nahoru), se zrovna začalo ozývat volání hlasatelů Kozáka a Mančala vyzývající Pražany, aby přišli na pomoc rozhlasu. Díval jsem se, co bude, a na rohu rozhlasu v prvním patře, na balkonu se objevil chlap, zřejmě esesák, a střelil úplně do nás, kousek ode mne padla mrtvá žena, o něco dál ještě někdo další. Říkal jsem si: Má smysl, abych tady utratil svůj devatenáctiletý život? Tady platný nebudu, zbraň nemám. A utekl jsem domů. Dlouho jsem si to vyčítal, že jsem zbabělec, a kompenzuji si to tím, že o tři roky později, když jsem šel v čele pochodu na Pražský hrad, to jsem stál v první řadě a říkal jsem si: Teď to stojí za to ten život obětovat.“

„Já na ten dvoudenní proces vzpomínám celkem klidně, protože jsem dopadl celkem dobře, ale Helena Žampachová, moje spolukomplicka, se kterou jsme Ransdorfa dostávali za hranice, tak ta dostala dvanáct let. Protože představte si ženu, třiadvacet jí bylo, ta žena má představu mateřství, ale najednou si uvědomila, že jí to vězení bere celý život.“