„Všechno, co člověk udělá, se někdy povede víc a někdy míň. Člověk sám o sobě, samozřejmě, já jsem do toho dala srdce i duši a námahu, která s tím souvisí, ale ten výsledek v architektuře není jedinec, ale součást celého kolektivu těch, kteří se toho účastní. A člověk si nemůže přivlastnit úspěch nebo neúspěch. Ten neúspěch si já vždycky přivlastním, ale úspěch je vždycky důsledek ohromné spolupráce. A ta závisí na kvalitě lidí, se kterými pracujete. A těch úžasnejch lidí, které já jsem potkala – a to nejsou jenom kolegové, se kterými jsem pracovala – to jsou lidi na stavbě, lidi, kteří ve dne v noci v prachu, v dešti za strašnejch podmínek pracují na všech těch stavbách a kteří se během toho procesu stanou vašimi kamarády a se kterými sdílíte ten šálek kafe nebo čaje, který nikdy nebyl umytej, a když tu vodu polknete – která má barvu, jakou si můžete vymyslet – tak v tom je přátelství a jakési porozumění toho, že víceméně všichni máte zodpovědnost za to, co tady dáváte dohromady. A mít tuhle životní zkušenost, za to opravdu nemůžu říct nic jiného, než děkuju. Těch lidí, které poznáte a kteří mají ten humor a kteří opravdu skutečně fyzicky tu práci musí vykonávat a někdy všichni ti architekti a jejich pomocníci udělají opravdu nesmyslný výkres nebo požadují něco, čeho je prakticky těžké dosáhnout, a oni samozřejmě se s tím musejí nějak vypořádat. Tak to je úžasné, já jsem nejraději na těch stavbách, kde potkáte ty pravé lidi, kteří se nezabývají intelektuálním problémem, ale řeší všechno s humorem a zdravým rozumem.“
„Vzpomínám si, jak jsme z toho zámečku vyšli a na cestě ruské tanky, vojáci, my jsme na ně házeli ratolesti, hlavně tedy květy kaštanů. Pro mě to byl úžasný zážitek, symbolický, že to byl konec války. Já nevím, co si dítě představuje před koncem války, ale představila jsem si, že je to něco úžasně důležitýho a radostnýho. Tak jsem tam poskakovala. A vzpomínám si taky, jak jeden z těch tanků vyhodil vojáka do příkopu. Moje maminka, paní Pokorná a ještě několik žen tam okamžitě běželo, já jsem musela držet Jarušku za ruku a stát. No a ony se snažily toho ošetřit, poněvadž on byl zraněný, ale nebyl ještě mrtvý. A to už mám jenom z povídání maminky, že maminka se snažila zastavit jeden z těch tanků a říct: ,On je zraněný, on není mrtvý.‘ A jeden z těch oficírů řekl: ,Nas mnogo.‘ A odjel. Takže co se stalo s vojákem, to nevím.“
„Když byl Zlín vybombardovaný, tak samozřejmě byl nálet a maminka, jako všichni ostatní, jsme utekli k lesu. A poněvadž jsme bydleli na Dílech, tak to je na kopci, a tak se všichni ubírali k lesu a maminka se posadila tak, aby mně zakryla svým tělem pohled na továrnu, poněvadž v továrně byl tatínek a my jsme viděli letadla, padat bomby, a plameny. Jenomže samozřejmě čtyřletý nebo čtyřapůlletý dítě nevydrží, tak když se všichni dívali jedním směrem, tak já jsem samozřejmě tu maminku obešla a viděla jsem ty plameny. A samozřejmě pro mě ta asociace byla tatínek – továrna, poněvadž jsme mu vždycky chodily naproti. A maminka říkala, tatínek se vrátí, ale ta hrůza dítěte ve mně zůstala, takže vždycky když přijedu do Zlína a podívám se na ten les na konci kopce nad Dílama, tak si vždycky vzpomenu, jak jsem na tom kusu trávy seděla a dívala se na plameny továrny.“
Eva Jiřičná se narodila 3. března 1939 ve Zlíně. Otec Josef působil jako architekt v Baťových závodech, matka Eva se starala o děti a domácnost, později pracovala jako překladatelka. Z válečného dění Eva pamatuje bombardování Zlína, roku 1944 se rodina přestěhovala do Hostavic (dnes součást Prahy), kde zůstala do konce války. Po absolvování ruského gymnázia na Pankráci (od roku 1952 jedenáctiletá střední škola s rozšířenou výukou ruštiny) vystudovala v Praze architekturu (1956 až 1962) a následně pracovala v Ústavu bytové a oděvní kultury (ÚBOK). Roku 1968 se naskytla příležitost roční pracovní stáže v Londýně, kam vycestovala se svým tehdejším manželem, rovněž architektem, Martinem Holubem. Po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy se už z Anglie nevrátili a ve své nepřítomnosti byli v Československu odsouzeni ke dvěma letům odnětí svobody za opuštění republiky. V Anglii Eva dosáhla mezinárodního uznání na poli architektury. Do Československa se však vrátit nemohla – s maminkou se viděla až po deseti letech, tatínek mezitím zemřel. V 80. letech založila v Anglii vlastní ateliér. Po sametové revoluci realizovala řadu projektů i v Česku, roku 1999 založila v Praze společně s Petrem Vágnerem architektonické studio AI DESIGN. Eva Jiřičná je laureátkou řady ocenění, mimo jiných i Řádu britského impéria. V roce 2022 žila v Londýně.
