Jiří Jírů

„Všechno bylo pod kontrolou, naprosto pod kontrolou. I lidi mezi sebou byli pod kontrolou. V rodině teda ne, ale v každým domě byl domovní důvěrník, a to „byl donašeč. To vy nebudete pamatovat, protože jste moc mladá. A pak byl ještě uliční výbor. Tam se řešily třeba i nevěry a takovýhle věci. Prostě, člověk neměl soukromej život, musel si ho hrozně hlídat. My jsme měli zakázáno na veřejnosti cokoli mluvit o politice, o státě a o politikách. A jednou jsme se jako děti mezi sebou naučily takovej umělej jazyk. Říkalo se tomu hatlamatilka. To slovo se rozdělilo, přidala se slabika před a slabika po, ale obráceně. A tak jsme se naučili s tím mluvit, že nám nikdo nerozuměl. No a pak jsme se dozvěděli, že nějakej ten uliční výbor to řešil a dělali charakter tý rodiny a tam bylo pak napsáno: „Děti mezi sebou mluvěj zásadně německy“ (a my jsme neuměli žádnej jazyk, že jo). A to byly absurdity.“

„A já jsem si vymyslel takovou historku, že dostanu, ne, že si koupím ojetý auto na Západě. A že to dostávám darem od jedný belgický slečny. Musel jsem jít na celnici, všechno... našel jsem si nějakou belgickou slečnu, která byla ochotná mi to jako darovat, i když to nebyla pravda, já bych to bejval zaplatil. Měl jsem pár stovek dolarů, tenkrát. Chtěl jsem si koupit toho beetla. No, takže jsem tam odjel, dostal jsem povolení k odjezdu, a tam, ještě si vzpomínám, veselá historka byla u těch celníků: On říká: ‚Proč vám dává auto?‘ Já jsem říkal: ‚No, já nevím, asi mě má ráda.‘ On: ‚No, to bych chtěl taky, aby... Já vám dám adresu...‘ Oni věděli dobře, že to je fígl, ale nemohli to dokázat. No, tak já jsem tam teda odjel, do tý Belgie, spal jsem tam u kamaráda nějakýho, a druhej den mi říkal kamarád: ‚Máte tam Rusáky, doma.‘ A já: ‚Prosím tě, dej pokoj, tyhlety vtípky už děláme půl roku.‘ To bylo v 68. Čili já jsem zmizel den před tou invazí. Z jedný strany jsem rád, z druhý strany mě mrzí, že nemám fotky z toho.“