Jaromíra Junková

„Zpívali moji rodiče. Ten sbor byl založený v roku třicet šest. A oni tam zpívali, já nevím, asi od čtyřicátýho roku. Takže to jsem byla účastná, když se nacvičovaly třeba ty kostelní zpěvy. Jaroslav Křička, spisovatel, zhudebnil Valašskou jitřní. To nevím, jestli jste slyšela. Slova napsal Táborský. A tož to se zpívalo. To ve válce byl takový zpěv, takový vlastenecký. Bylo tam třeba takový pasáže: ‚Věříme pevně bez mezí, že pravda Páně zvítězí!‘ A takový. To se zpívalo a tím jsme žili.“

„Vaší památce. Celý svět zrudl požárem války, oblohu zohavil hákový kříž. Pohádka míru odešla v dálky, za štěstím zapadla zoufalství mříž. Ponura, hrůza, stálý děs a strach se denně šklebil v cárech zatemnění. Zaťatou pěstí denně hrozil vrah, jenž srazil národ v těžké ponížení. Bože velký, Bože všech, Bože, což není vykoupení? Krutě týráni v nelidských mukách, však pevné víry kryli jste rány. Svatozář světců, vítězství v rukách, k smrti jste silní šli z žalářů brány. S čím jste se v té chvíli rozloučili, koho jste v myšlenkách celovali? Vlasti jste to srdce poručili, kterou jste až na smrt milovali. Bože velký, Bože všech, Bože, což není ukončení? A přišlo jaro. Zázrak zmrtvýchvstání. Nad českou zemí vzešlo nové ráno, jež v duhu míru za svítání sklenulo nad vaším: Dokonáno.“