„Václav Klaus byl šéf náročný. Chodil na jednání připraven a měl kupodivu rád, když měl partnery pro diskusi, nikoliv jen slepé kývače. Jakmile se ale člověk nechal zahnat do kouta, tak by ho zničil.“
„Restituce byly proces, který reagoval na nálady ve společnosti. Ale současně proces, se kterým autoři scénáře ekonomické reformy vůbec nepočítali, dokonce i přední ekonomové, Václav Klaus, Vladimír Dlouhý, Tomáš Ježek byli proti. Poukazovali na to, že ztíží privatizaci a nastaví nové netušené problémy. Postavili se proti nim i někteří studentští vůdci ve Federálním shromáždění. Byl kolem toho dost povyk. Ale zvítězil koncept, že když se věci připraví s rozvahou, restituce nebudou překážkou privatizace, ale jejím významným doplňkem. Majetek ze dne na den přejde ze státních rukou do rukou vlastníků nebo jejich dědiců a starost o tento majetek bude jejich záležitost.“
„Rozhodující impuls byl vzkaz od syna. Týden před generální stávkou jsme se doma vůbec nepotkávali, psali jsme si papírky, lepili je na zrcadlo, nechávali na stole. Žena byla ve stávkovém výboru divadla Alfa, já měl svoji Obrodu. V noci jsem přišel z jednání a našel lístek od syna: ‚Tati, jsem člen stávkového výboru a vzal jsem si auto‘. Jasně, mládí vpřed, ale že by tatínek taky potřeboval auto na svou činnost, si nepomyslel. Pak jsem od něj z neděle na pondělí našel druhý papírek: ‚Tati, jestli nás studenty vy škodováci nepodpoříte, tak nás roznesou.‘ Tak jsem přišel do práce, svolal lidi a řekl jim: ‚Je-li to nastavené tak, že na ulicích mají stát milicionáři a proti nim nějací lidé, tak bychom to měli být spíš my než naše děti'.“
„Když se na to dívám zpětně, připadá mi zvláštní, co všechno jsme stihli vnímat. Bylo to období, kdy soudruzi umožňovali v Praze vystoupení levicově smýšlejícím filosofickým špičkám. Jean-Paul Sartre měl přednášku na filosofické fakultě, byla narvaná, lidi seděli všude. Ti, kteří se nedostali dovnitř, stáli aspoň na schodech. Kdybych dnes měl říci, o čem to bylo, nebudu umět citovat. Ale pro mě to bylo o tom, že lidský duch nemá být ničím omezován a má se pouštět i do nepravděpodobných směrů, protože každý prozkoumaný směr vede k obohacení člověka obecně.“
„Nakažlivost toho, že lze vidět něco jiného, mluvit o něčem jiném, dýchat něco jiného mě přivedla k tomu, že jsem spolu se svými spolužáky, kteří nastoupili do Škodovky po vysoké škole se mnou, vstoupil do komunistické strany. Byl jsem veden hnutím mysli a atmosférou, která posléze vyústila v obrodný proces roku 1968. Pro dokreslení atmosféry, tenkrát se odehrál sjezd spisovatelů, který vystoupil nejen s kritikou, ale také s ukázáním směru do budoucna. Vstupovali jsme do strany s vědomím, že když se nám nelíbí předváděná fotbalová hra, nestačí si koupit lístek na tribunu. Je třeba se obléci do trenýrek a jít do toho balonu kopat.“
Jaroslav Jurečka se narodil 10. února 1943 ve Vsetíně. Jeho otec Jaroslav patřil do první generace zaměstnanců vsetínské Zbrojovky, s matkou Marií byli aktivní v Klubu českých turistů, tenisovém oddíle a tělocvičném spolku Sokol. Účastnili se XI. všesokolského sletu v Praze, někteří sokolové tehdy protestovali proti komunistickému puči. Po maturitě se rozhodoval mezi studiem hry na klavír a reaktorovou fyzikou, nakonec si vybral fakultu technické a jaderné fyziky pražského ČVUT. Atmosféra 60. let během studií v Praze ho pohltila, vzpomíná na přednášku Jean-Paul Sartra, na svou účast při přípravě studentského majálesu v roce 1965, jehož králem byl zvolen americký beatnický básník Allen Ginsberg. Po vysoké škole nastoupil do závodu jaderného strojírenství plzeňské Škodovky (tehdy Závody V. I. Lenina). V roce 1967 vstoupil do komunistické strany, chtěl měnit společnost k lepšímu. V roce 1970 byl z komunistické strany vyloučen, z práce ho sice nepropustili, musel se ale smířit s tím, že jeho plat neporoste a nebude jezdit na vědecké konference do zahraničí. Kvůli kontaktům s bývalým kolegou ze Škodovky a později signatářem Charty 77 Janem Thomou, který byl v 70. letech za protistátní činnost rok ve vězení, se o něj zajímala StB. Chartu 77 sice nepodepsal, ale podílel se na podkladech pro dokument Charty o bezpečnosti provozu jaderných elektráren v ČSSR. Od jara 1989 byl aktivní v Klubu za socialistickou přestavbu Obroda. V listopadu 1989 patřil k organizátorům generální stávky v Závodě jaderných elektráren plzeňské Škodovky, od prosince 1989 byl jedním ze dvou mluvčích koordinačního centra Občanského fóra celé Škodovky. V roce 1990 byl za Občanské fórum zvolen poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění a stal se místopředsedou výboru pro plán a rozpočet. Byl mimo jiné zpravodajem zákona o velké privatizaci. V letech 1991–1992 byl náměstkem federálního ministra financí Václava Klause, měl na starost kuponovou privatizaci a převzetí majetku komunistické strany a socialistického svazu mládeže. Ve druhé polovině roku 1992 působil jako první náměstek na federálním ministerstvu hospodářství. Od ledna roku 1993 do června roku 1996 byl náměstkem ministra pro správu národního majetku a jeho privatizaci. Krátce pak působil jako poradce ministra financí Ivana Kočárníka a v říjnu 1996 byl zvolen senátorem. V letech 1998 - 2000 vykonával funkci předsedy regionálního sdružení ODS Západočeského a následně Plzeňského kraje. V období 2004 - 2007 byl hlavním manažerem ODS. V letech 1999 - 2004 byl předsedou představenstva a ředitelem společnosti Factoring KB, dceřiné společnosti Komerční banky. Mezi lety 2007 a 2009 působil jako prorektor pro rozvoj Vysoké školy Karla Engliše v Brně.