Irina Juřinová

„Potřebovala jsem to někomu říct, víte, takhle vysoce postavenému, samozřejmě, že jsem mu tam psala, že jeho velice važím a tak, a že ten příchod vojsk nezlepší situaci, ale naopak, což se… byla pravda že… ten prostě, tady okamžitě, když jsem přijížděla poprvé do Čech, lidi maváli tamhle v poli a najednou tady toto?“

„Kdo mohl a měl sílu, tak na sáňkách odvezl svého příbuzného aspoň tam na hřbitov. No, a nám továrna tátova stloukla z prken rakev. No, tak jsme tátu položily na sáňky (každá ruská rodina na severu má sáňky) a s babičkou pěšky ho odvezly. Měly jsme s sebou ty potravinové lístky na leden a byl tam nějaký zřízenec a byly tam obrovský dlouhý vykopaný jámy široký asi 10 metrů a dlouhý takových 25, několik za sebou, a já jsem viděla, jak pak přijížděly auta a normálně zmrzlý těla házeli do těch jam.“

„Já jsem byla někde na služební cestě v NDR s vedoucí naší katedry pedagogiky a tam mě Němec pozval tančit. Já jsem s ním tančila, ale stála jsem jak prkno, držela jsem tělo. Prostě vnitřně jsem si furt říkala: ‚S kým tančíš? Proboha, s kým to tančíš?‘ a nemohla tam společensky to ukázat, ale sedělo to ve mně. To bylo prostě hrozný, jo? Přitom to byli normální lidi, no, on taky asi byl dítě, během války, ten pán. Ale to ve mně tak zůstalo, víš? Jako hřích nějaký, že jsem s ním tančila, s tím Němcem.“