Ing. Jan Kaňák

* 1953

  • „Otec byl pořád v podstatě jakoby uklizen na nevedoucí místo, ale pořád holt se to zdálo málo, tak jsme byli obžalováni z hospodářské kriminality s tím, že sazenice, které se u nás v arboretu vypěstují, podvodně prodáváme. Vlastně to mělo jeden jediný účel… Já jsem tam byl v té době asi dvanáct hodin u výslechu. Samozřejmě, že to byl výslech jako hospodářské kriminálky, ale hned od začátku jsem věděl, že to [slovo] ‚hospodářská‘ je tam zbytečné. To byl v podstatě jakoby normální nátlak StB na nějakou spolupráci anebo na nějaké informace, které oni potřebují získat. Takže já jsem tam byl u výslechu od osmi… Ne, dvanáct hodin tam byl otec, já jsem tam byl asi od osmi do čtyř. A otec tam byl asi do osmi do večera. Výsledkem prakticky byl takový nátlak především na něj s tím, že použili i jeho manželku, která tam pracovala, a mě, který jsem tam pracoval. Jakože my už jsme se přiznali a oni už řekli a takhle a oni už to tady podepsali… Aby ho nějakým způsobem dotlačili tam, kde ho prostě potřebovali mít. Takže to bylo takové moje setkání s režimem na plné čáře. A musím říct, že to nebylo nic jednoduchého ani příjemného, protože když vám řeknou: ‚Tak vy jste začal studovat na stará kolena? A vy jste teď ve druhém ročníku… No, tak to už nemusíte mít strach, to už nedoděláte, to je zbytečné… To jste ani nemusel. A vy máte tamhle dceru a ona by chtěla jít…? A to ne…‘ Prostě tenhle psychologický nátlak, ten byl hodně nepříjemný. Nakonec to bylo takové plácnutí do vody. Zaplaťpánbůh, že z toho nic dalšího nevzešlo. Ale řekl bych, že to bylo takové poučení do budoucna a na celý život.“

  • „Někdy koncem srpna, asi pětadvacátého [roku 1977], si mě zavolal primář Kos a říkal mi: ‚Honzo, příští týden máme komunistickou slavnostní veřejnou schůzi, takže tam budou všichni zaměstnanci. A já ti to říkám dopředu…‘ Ta měla být třeba někdy druhého září. ‚… A já ti to říkám dopředu, že tam budeš navržený na kandidáta KSČ.‘ A já jsem říkal: ‚No, ty vole…‘ A on říkal: ‚No, dobře ti radím, tohle, to se těžko dá odmítnout. Takovouhle věc když ti řeknou před celým fórem a ty bys řekl: Ne, děkuju, nechci, tak to jsi vyřízený. Proto ti to říkám týden dopředu, tak se s tím nějak popasuj. Tak si vymysli jiné řešení, jestli se ti do toho nechce.‘ A představte si, že druhý den… Já samozřejmě hlavu v pejru, nešťastný… Říkal jsem si: ‚Co já budu dělat? Já tam přece nemůžu vlézt…‘ A druhý den si mě zavolal závodní lékař a říkal mi: ‚Hele, přišly výsledky [krve] a podle všeho musíš okamžitě odsuď, z rentgenu určitě. Můžeš jít dělat třeba pomocnou sílu nebo do kuchyně, ale nesmíš dělat na rentgenu.‘ Říkal jsem: ‚No, víte, z čeho mám hrůzu? Oni mě mají navrhnout jako kandidáta strany!‘ A ten doktor Žanda, ten tam byl taky za trest v tom Janově, mi řekl: ‚Tak se na to vy… a jdi.‘“

  • „Co se týká matky, vyrůstala v typické sociálně demokratické plzeňské rodině, [takže] ta s tím [nástupem komunistického režimu] samozřejmě problém měla. Ale otec, jak byl takový, řekl bych rebel, tak pro toho byla ta ideologie nějakým způsobem přitažlivá. Takže on – nejsem si přesně jist, kdy to bylo, možná v roce čtyřicet devět – vstoupil do strany. Já bych řekl, že to taky bylo jeho dobrodružnou povahou… Tenhle jeho úlet neměl dlouhého trvání, protože pak ve třiapadesátém přišla měna, bouře ve Škodovce, [kdy] babička přišla o peníze, druhá babička taky, což byly v podstatě rodinné úspory. Takže začal být hodně nalomený. Myslím si, že kontrarevoluce v Maďarsku v šestapadesátém mu taky nepřidala, takže v šedesátých letech, což už si já pamatuju, už měl velké problémy. A měl problémy i s těmi nadřízenými, kteří mu víceméně dávali stranické úkoly. Když něco nechtěl dělat, řekl, že je to volovina. Takže to už bylo období, kdy byl ve velkém rozporu jak s nadřízenými, tak s těmi, řekl bych, politickými veličinami. Samozřejmě největší přerod u něj byla šedesátá léta, určité to uvolnění, které sem přišlo, takový ten boom, co se týká kultury a podobně. A když skončila éra stalinismu, tak především začaly vycházet najevo věci, které dřív byly jenom takovou šuškandou. A najednou se člověk začal přesvědčovat o tom, co se vlastně všechno dělo nejen v těch čtyřicátých a padesátých letech v Rusku, u nás a všude možně...“

  • Full recordings
  • 1

    Plzeň, 17.04.2023

    (audio)
    duration: 01:49:36
    media recorded in project Příběhy regionu - Plzeňský kraj
  • 2

    Plzeň, 15.06.2023

    (audio)
    duration: 02:40:37
    media recorded in project Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Uklizení otce na nevedoucí místo se jim zdálo málo, tak jsme byli obžalováni z hospodářské kriminality

Jan Kaňák v roce 1969
Jan Kaňák v roce 1969
photo: Archiv pamětníka

Jan Kaňák se narodil 9. ledna 1953 v Rychnově nad Kněžnou. Rodiče Karel Kaňák a Jarmila Kaňáková, dívčím jménem Bastlová, pocházeli z Plzně. V době narození syna bydleli kvůli tatínkovu zaměstnání v Opočně, tamější nemocnice však byla v rekonstrukci. Podobiznu tatínkova pradědečka Hynka Kaňáka, plzeňského dudáka, zvěčnil malíř Augustin Němejc na oponě Divadla J. K. Tyla. Rodiče byli za války totálně nasazeni. Otec byl z podstaty své dobrodružné povahy v letech 1949 až 1967 členem komunistické strany, s jejími názory se však rozešel už dříve. V roce 1956 založil Arboretum Sofronka v Plzni-Bolevci, o jehož přežití musel často bojovat. V šedesátých letech se arboretum stávalo místem setkávání významných umělců včetně Miroslava Horníčka či Jana Wericha. Jan Kaňák se po vystudování gymnázia v roce 1972 kvůli nevyhovujícímu kádrovému profilu nedostal na medicínu. Od roku 1974 tak po studiu zdravotní nástavby pracoval jako rentgenový laborant v plicní a tuberkulózní léčebně v Janově u Rokycan. V roce 1977 musel ze zdravotních důvodů podat výpověď, čímž se ale zároveň vyhnul zaměstnanecké schůzi, na které měl být navržen na kandidáta KSČ. Začal se stejně jako otec věnovat práci v Sofronce. Okolo roku 1980 podstoupil výslech hospodářské kriminální policie kvůli údajnému podvodnému prodávání sazenic borovic. Prakticky se ale jednalo o výslech StB za účelem získání informací či navázání spolupráce. Arboretum Sofronka často balancovalo na hranici zrušení. V roce 2010 přešlo pod Správu veřejného statku města Plzně. V době natáčení v roce 2013 pamětník pracoval v Sofronce jako živnostník a nadále uchovával odkaz svého otce. Je podruhé ženatý a má dvě dcery a syna.