„Bylo to takové... já na tu školu vzpomínám rád. Na děti taky. S nimi nebyl problém. Problém byl s ředitelem. To byl, vy jste se ptala na tu politiku, tak tady se to zkřížilo. To byl komunista, samozřejmě dosazený, nomenklaturní. Jeho nezajímalo, co se týče výtvarné výchovy nic, kromě toho, aby tam měl všude nějaká taková ta politická hesla, nástěnky a tak podobně. To jsem mu sice vyhověl, ale jinak to s ním bylo strašné. Já jsem měl takovou představu, že to hlavní pro ty děti, co se týče výuky, se má odbýt ve škole. Čili já jsem je péroval, opravdu péroval. Každou hodinu jsme měli nějakou desetiminutovku, vždycky tam musel být nějaký kontakt, museli vyvinout nějakou aktivitu. Nebylo to tak, že by tu hodinu proseděli někde v tichosti vzadu. Takže já jsem moc nebyl na domácí úkoly. To bylo první, co se mu nelíbilo, že dávám málo domácích úkolů. Problém nastal, když byly nějaké - myslím jarní - prázdniny a my jsme měli jít na nějaké politické školení. To bylo jenom dva dny, zbytek mělo být volno. Ale já jsem si říkal: 'To je blbost, já na žádné školení nejdu. Toho mám dost ze školy. Tady je prázdný kabinet, já si ho potřebuju zařídit.' Tak jsem si tam zařizoval kabinet místo toho, abych poslouchal nějaké ty politické kecy. Tak jsem si to zařídil, byl jsem spokojený, že to konečně mám. Protože tam to bylo takové, že jsme si museli třeba na geometrii půjčovat věci ze sousední školy. Tam nebylo nic, to nebylo zařízené. No a jednou si mě zavolal. Nebo tahle. Ještě předtím mě oslovil Karel Čtveráček z okresního kulturního střediska, který založil Malou výstavní síň na Šaldově náměstí, že už by chtěl skončit, jestli bych to po něm nevzal. No a já měl před sebou tu prázdnou budovu, kde jsem chtěl něco vytvořit. Tak jsem váhal, moc jsem váhal a taky se mi tak úplně nechtělo. Ale nějak se to ten ředitel domákl a říkal: 'Vám se tady nelíbí? Vy chcete někam jinam?' Tak jsem mu vysvětloval, že se mi práce s dětmi líbí, že s tím nemám problém. Ale díky tomu, že jsem se neúčastnil těchhle školení, tak jsem napsal vysvědčení a ze dne na den jsem šupajdil do Hrádku nad Nisou. Prostě přeložili mě opravdu z hodiny na hodinu. Tak jeden den mě přeložili a druhý den jsem řekl Karlu Čtveráčkovi, že to beru.“
