Marie Kastnerová

„Když jsme byly zavřené v té Žihli, natáčely jsme si vlasy na papírky. Dělali tam civilové i mladí lidi tam byli, tak jsme si sháněly noviny a natáčely jsme si vlasy. A byla tam ta hnusná bachařka, co jsem o ní říkala, že nás tak osahávala. Ta byla zlostná, protože jsme chodily bez šátku, když jsme měly ty vlasy trošičku natočené. Tak nás zavolala, šly jsme všechny na dvůr, a chlap – nevím, jestli to byl vězeň nebo kdo – [vzal] nůžky a všechny nás ostříhal. Ostříhal nás ale takovým způsobem, že vzal vlasy, ustřihl, [další pramen,] ustřihl. Takže vlasy byly [střídavě] dlouhé a krátké. [Vypadaly jsme] prostě hrozně, jako strašáci do zelí. Tím pádem jsme zase musely ty šátky nosit.“

„Vracela jsem se domů [od tety z Berouna]. Ve Svojšíně jsem vystoupila z vlaku a tam jsem měla přesednout na lokálku, která jela do Skviřína. Tam ke mně přišli dva chlapi, chytli mě a hodili mě do auta, kam mi hodili hrušku. Ptala jsem se: ‚Kam mě vezete?‘ A oni mi odpověděli: ‚Drž hubu!‘ Tak jsem nevěděla nic. Odvezli mě do Tachova, kde jsem byla sama na cele. A nevěděla jsem, že vedle mám zavřenou maminku. Pak jsem jednu noc uslyšela nějaký rámus, tak jsem se snažila vyšplhat na okno. Chytla jsem se toho okna a koukala jsem, co se [venku] děje, a oni tam za ruce táhli po zemi mého bratra.“

„Mistr mě dal zaučit k Barušce, která už bohužel není. Řekla své mamince, že [nemám co na sebe]. Ona bydlela mimo Plzeň, v Příšově, tak mi její maminka zabalila oblečení a další [nezbytnosti] a ona mi plnou tašku těch věcí přinesla do práce. Jenže Baruška byla taková, a já taková, tak mi to bylo všechno velké. Ale mně to bylo jedno, protože jsem měla suché a čisté [oblečení]. Tak jsem v tom chodila. A párkrát jsem – tam jezdil vlak, tak jsem párkrát odpoledne seděla... Seděla jsem tam a říkala jsem si, že až pojede vlak, že tam skočím. Ale pak jsem si řekla: ‚Ještě mám někde maminku a bratra.‘ Chtěla jsem je vidět.“