Eva Kleinová, roz. Dekojová

* 1934

  • „Bylo nařízeno zatemňování, pouliční světla neexistovala. Okna byla zakrývaná černými papíry, aby ani světýlko neprošlo, aby shora nemohli zaměřovat. Po ulicích se chodilo s malinkou baterkou a jen mezi prsty si člověk posvítil, aby se nepřerazil. Maminka se naučila na kole v pětatřiceti, poté co tatínka sebrali. Tak se naučila jezdit na kole, příbuzní jí kolo sehnali, všelijak opravené, staré, aby na něm mohla jezdit. A ona ty mlýny a ty sedláky, co jí něco slíbili, na tom kole objížděla. Jezdila potmě, svítit nemohla, tak jezdila, když svítil měsíček nebo byla jasná noc. Auta tehdy nejezdila, ve Velvarech měl auto lékař, zvěrolékař a jeden taxikář, ti měli povolení. Navíc to nebyla auta na benzin, ale na dřevoplyn. Benzin nebyl, ten byl jen pro wehrmacht. Maminka jezdila na tom kole, a když jelo auto, tak se obávala, aby to nebylo gestapo nebo zkrátka Němci, kteří by se hned ptali: ‚Co tu děláte?‘, a podobně. Proto leckdy, když jen bliklo auto, tak kolo i s nákladem se snažila do křoví nebo do škarpy šoupnout a šla pěšky. Když auto přejelo, tak se vracela.“

  • „Na důležitých místech, jako na úřadech nebo v bankách, byl vždy zástupce německý říše. Některý byl tolerantní, některý velmi komisní. Ale nepamatuji se, že by docházelo k nějakým mimořádným střetům. Co se týče těch národních hostí, těch žen a dětí z Německa vystěhovaných a ubytovaných ve škole, tak ti měli privilegia, jako větší příděly potravin, a i jejich děti se chovaly velice agresivně, po nás dětech pokřikovaly nelichotivé nadávky. Někteří starší kluci a někdy i my stejného věku jsme jim to opláceli. Ale k žádným mimořádným střetům nedocházelo, toho jsme se obávali. Doma jsem vždy slyšela, jdi jim z cesty, neprovokuj, musíme to vydržet. Česko-německé přátelství mezi dětmi nebylo, jejich děti měly svou výuku ve škole a my jsme si chodili jednou za týden do restaurace pro úlohy. Když se potkali Češi na ulici, každej se rozhlížel, kdo je kolem, hlídali si, s kým mohou mluvit a o čem mohou mluvit. Někdy se vyhnuli nám, mamince, přešli na druhý chodník, jako by nás neznali, ač to byli dříve lidé, kteří s námi komunikovali. Báli se o svou rodinu. Jiní naopak pomohli a bavili se.“

  • „Válka je krutá, to je pravda. Války ale vždycky vznikly proto, že někdo chtěl víc, než měl ten druhý. Lidská rozpínavost nezná meze. Každá válka přináší daleko větší hrůzy, nejenom ta, ve které bojují vojáci na frontě, ale i ta studená válka, ke které došlo. Lidi by měli dostat rozum a nehonit se po hmotných statcích, ale víc o sobě přemýšlet a víc myslet na to, že válka vždy ničí kulturnost a standard života, jaký je.“

  • Full recordings
  • 1

    Kaznějov, 13.10.2013

    (audio)
    duration: 01:19:30
    media recorded in project Soutěž Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Udala je slečna, která měla pletky s německými důstojníky

33032-photo.jpg (historic)
Eva Kleinová, roz. Dekojová
photo: Archiv pamětnice

Eva Kleinová, za svobodna Dekojová, se narodila 15. prosince 1934 ve Velvarech ve středních Čechách. Otce Antonína Dekoje v roce 1941 zatklo gestapo za poslech zahraničního rozhlasu a nezákonné držení zbraně. V roce 1942 zemřel v koncentračním táboře Mauthausen. Pamětnice dál žila s maminkou v okupovaných Velvarech. Vzpomíná na život v protektorátu a na bombardování blízkých Kralup. Její bratr pomáhal při Pražském povstání v roce 1945. Zažila osvobození Velvar Rudou armádou.