Moje role byla odboj, být proti něčemu
Download image
František Klišík se narodil 3. května 1963 v Prachaticích, má dvojče Ondřeje. Otec Ondrej Klišík a matka Antonie Horelicová byli Slováci z Rumunska, vyrostli v Sedmihradsku. Do Československa se přistěhovali během osidlování pohraničí po vyhnání Němců. František Klišík přiměl svého otce, aby napsal paměti, ve kterých popisuje život v rodném Novém Šasteleku a později ve Stögrově Huti u Volar. Stögrova Huť se změnila z vesnice s hospodou, pilou, mlýnem a elektrárnou na osadu s pár domy, kde žije jen několik stálých obyvatel, bratři František a Ondřej Klišíkovi jsou tu poslední potomci Slováků z Rumunska. Ve škole bratry z chudé rodiny, kteří neuměli česky, šikanovali, proto na ni zanevřeli a vyšli ze sedmé třídy. František se stejně jako bratr Ondřej vyučil zedníkem. Po vojně nastoupil do podniku Lesostavby, pak odešel pracovat do panelárny na pražském Zahradním Městě. V Praze žil v komunitě mániček, poznával autory disentu, filozofa Jana Patočku, spisovatele Egona Bondyho, kapelu The Plastic People of the Universe. V roce 1987 se vrátil na Šumavu, při úrazu na pile přišel o pravou ruku. Na sklonku 80. let byl aktivní spolu s Miroslavem Crhou v Hnutí za občanskou svobodu (HOS) a jihočeském disentu. Po 17. listopadu 1989 pomáhal zakládat Občanská fóra ve městech a vesnicích regionu. Brzy politiku opustil, vyhovovala mu spíš role „být proti něčemu“, navíc se se sedmi třídami základní školy na veřejnou funkci necítil. Spolu s bratrem Ondřejem se stali jedněmi z hrdinů knihy Aleše Palána „Raději zešílet v divočině“. S bratrem žije v rodném domě ve Stögrově Huti, přivydělává si jako zedník, pořádá tu občasné koncerty a výstavy.
