Ludmila Kňourková

„Tehdy tatínek říkal: ‚No tak nic se neděje. Zůstaneš teď doma. V únoru máš jet do Anglie, tak co bys hledala nějaké zaměstnání.‘ Jenomže mezitím nastala situace s komunistickou stranou. To byl únor 1948 a bylo jasné, že já už to nestihnu. To se prostě muselo všechno zrušit. Nemohlo se nikam odjet. Při pročítání novin jsem objevila inzerát, že belgický diplomat chargé d´affaires hledá vychovatelku k dětem. Domluvila se schůzka přímo ve vile, kde byla doma jen madam a tři malí kluci. A madam nám řekla, že mají ale jednu podmínku. A sice, že manžel je přeložený do Německa a v červnu musí odjet do Frankfurtu a že oni žádají, aby vychovatelka odjela s nimi. Tak tatínek říkal, že to je výborný. Hlavně že budu v Německu, že odtud už se do Anglie dostanu. Pár dní předtím, co se měli (rodina diplomata) odstěhovat, kuchařka říká: ‚Já mám bratra v Karlových Varech, on je pašerák, on vás převede přes hranice.‘ Dokonce pan diplomat byl tehdy za ministrem Noskem a žádal ho, aby mě pustili. Ale ten to také odmítl s tím, že mladé lidi potřebuje republika a že je nebude pouštět a ať si sežene někoho jiného. Jenže ani ne týden před tím stěhováním mně telefonovali rodiče, že za mnou přijede tatínek a ukáže mně dopis od bratrance. Podařilo se mu dostat přes Slovensko, plánoval, že pojede do Rakouska, a tak dále. A už se vezl k hranicím na korbě náklaďáku, který si stopnul, a tam seděl nějaký Jugoslávec a Petr (bratranec) mu řekl, že utíká za hranice. A ten Jugoslávec na hranicích nahlásil, že Petr chce utéct přes hranice dál. Tak ho tam hned zatkli a vrátili ho do Bratislavy, kde ho zavřeli. Rodiče tedy rozhodli, že mě takhle nemůžou pustit, že by mě ještě zavřeli, takže se nedá nic nedělat, že musím zůstat tady.“