Ilona Kociánová

„Byli jsme ve sklepě u mého strýčka. U nás byl sklep malý, tam bychom všichni nemohli být. U strýčka, bratra od maminky, to bylo větší. Schovávalo se tam hodně lidí, asi patnáct. Byli jsme tam namačkáni. Strávili jsme tam asi týden. Dědeček zůstal v chaloupce, spal ve chlévě a hlídal krávu, aby mu ji vojáci nevzali, protože to byla ta obživa. Kdyby chtěli, tak by mu ji, samozřejmě, vzali. Ale krávu zachránil. Kráva zůstala.“

„V tom roce 1945 jsem onemocněla. Udělala se mi na krku veliká boule. Maminka mě nesla na zádech k panu doktorovi do Velké Polomi, aby se podíval, co se s tím dá dělat. Dal mi léky, ale nezabraly. A potom, když přišla ruská armáda, tak u Dostálů v hostinci měli lazaret. Byli tam ranění vojáci. Maminka tam se mnou šla. Byla tam zrovna paní doktorka. Ptala se jí, jestli by se na mě nepodívala. Dala mi na to nějakou mastičku nebo vodičku a říkala, že kdyby to do rána nepovolilo, že mi to bude řezat. Ale do rána to povolilo, tak maminka už tam se mnou nešla. Ve vesnici se už také bojovalo. Léčila mě doma. Celou záclonu na to vypotřebovala, protože jsme neměli žádné obvazy. Nebylo nic. Ale dopadlo to dobře. Vyléčila jsem se.“