Bc. Vilém Kodíček

„Celý výjezd (pozn.: na „cvičení“ Krkonoše 1980) trval asi týden. Vyráželi jsme na noc a jeli pouze v noci. První noc jízdy byla v pohodě. Ale druhou již někteří řidiči v ,bévépéčkách‘ usínali. Například jeden zajel do škarpy a druhý, který se řídil podle koncových světel před sebou, na něj najel. Ráno jsme většinou zaparkovali v nějakých kasárnách, již nevím, ve kterých všech městech jsme byli, ale končili jsme v Pardubicích. Tam jsme dostali nové košile, nové boty, nové spodky... Vše, co jsme potřebovali, abychom měli po všech stránkách nejlepší dostupné vybavení. V Pardubicích jsme se také dověděli, že do Polska nedojedeme. Šířily se zprávy, že Rakušané a Němci stahují své jednotky k našim hranicím, a proto se musíme vrátit. Zpáteční cesta probíhala celkem bez problémů. Díky ní jsme viděli, kolik techniky muselo být celkem do akce nasazeno, když jí tolik stálo odstavené kolem silnic. Mnoho vozidel bylo zapadlých v příkopech a bylo nutné nasadit vyprošťovací techniku, aby je bylo možné odtáhnout. Při celé této akci byli i vojáci z povolání mnohem pokornější, protože věděli, že veškerá technika je nacpaná ostrou municí. A mohlo by i při obyčejné dopravní nehodě dojít k velkému neštěstí. Chvíli po návratu již byly Vánoce a všichni jsme si oddechli, že jsme zůstali doma.“

„Můj táta byl voják z povolání. Jako důstojník letectva sloužil v kasárnách na Smíchově, ‚u tanku‘ (pozn.: dnešní Justiční palác). Pamatuji si, že v srpnu 1968, když mi bylo necelých devět let a přijela okupační vojska, byli vojáci zavření v kasárnách a nesměli je opustit. Asi až po čtrnácti dnech se mojí mámě tam podařilo dopravit civilní oblečení, ve kterém táta z kasáren proklouzl ven. Svoji osobní zbraň pronesl zavěšenou na krku. Všichni jsme byli rádi, že se dostal domů.“