Rut Kohnová

„Potom jsem měla v roce, to tak hodně přeskakuju, v roce 1983 velkou výstavu v Mnichově, kde bylo přes sto obrazů, a ta byla věnovaná Franzi Kafkovi. A to bylo tenkrát sto let od Franze Kafky narození. Já musím zase ještě zpátky říct, že i v Čechách ještě jsem milovala Kafkův Zámek a vždycky, když jsem měla nějaký problémy, tak jsem obdivovala toho K., jak je drzej, jak je odvážnej, jak vlastně Frída mu říká: 'Nedělej to, ne to' a potom řekne tak ať jde a stejně potom na cestě potká tolik překážek... A vůbec tedy jsou ohromný jeho aforismy a deníky a tak dále. A tak vznikl opravdu obrovskej soubor těch obrazů a bylo to kvitovaný jako... o tom psaly Süddeutsche Zeitung, to jsou takový ty nejznámější německý noviny v prostoru bavorským. Potom jsem dostala v roce devadesát, myslím, ale to si tak už přesně napamatuju, takovou zvláštní leknínovou cenu od města Mnichova. A to byla cena, ne jako pro mladý lidi, aby pokračovali, ale byla to cena jako za život. Za už určitej velkej depot obrazů a tak dále. Vystavovala jsem pravidelně v Kunstsalonu v Mnichově, potom jsou výstavy ve Švýcarsku a ve Francii jsem byla taky a nevím, ve Stuttgartu, v Baselu. Dokonce jsem byla i na tý umělecký Basel Messe. Jedna věc byla tedy nádherná, že Pavel mě strašně podporoval.“

„A ještě jedna příhoda se stala. Naše poslední cesta do Izraele, kde jsme byli, Pavel vlastně taky napsal první životopisnou knihu o Přemyslu Pitterovi, protože v roce 1995, kdy bylo sté výročí od jeho narození, byl od Unesca vyhlášený jako osobnost a Pavel tuhletu životopisnou knihu napsal, která pak byla přeložena do němčiny a ten první, ten je taky, že ten cover jsem taky navrhla já. A ten Přemysl Pitter potom taky hodně začne v Pavlově... v době Pavla, kdy je v takzvaném důchodu, což vlastně nenastalo - vždycky byl strašně moc pracovitej a psal a tak dále, tak byl požádanej, aby napsal portréty dětí, židovských dětí, který byly u Přemysla Pittera po roce pětačtyřicet. Takže jsme byli spolu v Izraeli, bych řekla, v roce 1999. Ta kniha vyšla v roce 2000 a točil tam Pavel s těmi bývalými dětmi rozhovory. Byli jsme tam možná, já nevím, tři neděle, jezdili jsme autobusama taky, do Beerševy a všude, za některýma, kteří nepřijeli do Tel Avivu. A ta situace byla zvláštní v tom, že vlastně Pavel byl skoro ta jediná možnost, že ti lidi byli ochotní o tom svým životě mluvit. Protože Pavel zažil taky to, co oni.“

„Ztratil opravdu všechny. A v těch básních je to strašně zašifrovaný. Ale je to tam. Každej řekne, že je neuvěřitelný, jakým jazykem se vyjadřoval v tý poezii, že… A v takovým věku. Pavel měl hrozně moc přednášek a hodněkrát to bylo, že běžel jenom jeho životopis a jeho story a vždycky ale byla ta situace... vždycky chtěl, abych tam byla. Někdy taky se stalo, že David to dokázal doprovázet na klavír, v pauzách, a já jsem vždycky měla takovej pocit, že... - vždycky teda ty věci četl, nikdy to neříkal spontánně -, a že to čte, jako kdyby to byla literatura, jako kdyby to nebyl jeho osud. A nevím, Pavel tvrdil, že vlastně nemá... hodně lidí... že i mnohem později, že to neunesli a to jsou ty případy, že potom ještě i později, za léta, spáchali sebevraždu nebo... jo? Ale nevím, no. Nechci to zveličovat, ale třeba, možná, hodně ten... je to tam. Že ten život se mnou mu hodně pomohl najít takovou novou pozitivní cestu.“