Lucie Kohoutková

„Pak jsem se vrátila do Chebu, že tu školu konečně udělám, a oni to zrušili. Přišli komunisti a bylo po škole, po klášteru, po všem. Byl prostě konec a klášter skončil 14. září 1950. My jsme byly kandidátky, nebyly jsme vysvěcené. Byly jsme tři a pak tam byly české sestry. Toho 15. září přijel autobus, tam nás naložili a řekli, že nás, co jsme měly českou příslušnost, odvezou do provinčního domu do Kroměříže. Ty ostatní byly Němky. Představená, když se to stalo, byla zrovna v Praze a vyjednávala odsun německých sester. Německé sestry tam nechali, nesměly být internované. My jsme myslely, že jedeme na Moravu, to nikdo vůbec nevěděl. Vyložili nás v Bohosudově, klášteře jezuitů. Ty museli odvézt v noci předtím, protože když jsme tam přišly, tak tam stály ještě hrnky na stole.“

„Nás, co jsme neměly sliby, oblékli, tajně jsme šly do noviciátu. Soudruzi se to ale hned dozvěděli. Řekli nám, že můžeme jít domů, a když jsme nechtěly, tak nás naložili a odvezli do nemocnic. Nás pět jelo do Kladna, jiné do Plzně, Rakovníka a do Ústí nad Labem. Tam nás rozstrkali na oddělení, každou zvlášť, mezi civilní sestry. Nesměly jsme opustit Kladno ani chodit v hábitu. V něm jsme směly jen do kostela. Do práce jsme chodily v civilu. Křížek jsme si ale nechaly, to jsme nevzdaly. V Kladně nás bylo pět a ještě dvě sestry z jiného řádu. Bydlely jsme nejprve v suterénu, pak na půdě. Všelijak nás tam strkali. Z toho Kladna jsem šla z nich první do civilu, protože máma byla nemocná. Nebyly jsme totiž ani ve světě, ani v klášteře, bylo to takové nic. To, co je hezkého v tom klášteře, jsme neměly, ale ty povinnosti nám zůstaly. Bylo to takové, že jsme nebyly tam ani tam.“

„Ze Slezska šla fronta a tudy utíkali Němci. Jeli s těmi vozíky okolo a měli s sebou i kojence. Neměli jim co dát jíst a do ústavu je často přinesli již polomrtvé. Nechávali je zde a oni umírali jako mouchy. Plno dětí tam zemřelo. Netušilo se o nich nic. Rodiny táhly dál a nevědělo se, kde tito lidé skončili. Dítě mělo jen jméno, a to bylo vše. Jednou po válce jsem poslouchala rádio a v něm přes Červený kříž hledali dítě, které zanechali v Radošově. Říkala jsem si, mám se ozvat, nemám? Radši ale ať to ani nevědí.“