Vladimír Kolář

„Lidi tam nechtěli, protože v JZD byl předsedou jeden soudruh, který mával celou vesnicí, který jezdil denně do Týna na okresní národní výbor. Na okresním národním výboře se snažil vetřít mezi komunistickou špičku, která mávala s okresem. Ale oni věděli, že je to takový šplhoun, by se dalo říct. Byl by ochotný udat jednoho jako druhého, nechtěli ho mezi sebe. A tak on, aby dokázal, že je dobrý komunista, tak tlačil na to, aby to JZD fungovalo, aby tam bylo [v Temelínci]. Ale dávali lidem takové dodávky, že je nemohli splnit. Takže naši dostali pokutu za nedodané mléko. Dostali 10 tisíc pokuty. Nebo 10 dní vězení. Tatínek by býval raději šel do basy si to odsedět, ale oni mu dali nůž na krk, že když bude v JZD, tak mu to prominou. Naši tam nechtěli, protože JZD chtěli lidi, kteří neměli pole. Ale chtěli založit JZD, aby se obdělávalo víc polí, ale nechtěli tam dělat. ‚Jak my k tomu přijdeme, my jsme tam žádné pole nedali, a teď vám budeme obdělávat pole vaše. To ani náhodou.‘ Takže oni dělali třeba v kravíně nebo v prasečáku. Maminka potom měla na starosti slepičárnu. Tu pokutu tatínek musel zaplatit. Oni mu to dali do splátek.“

„V těch Strakonicích, přece jenom tu školu nějakou jsem si chtěl udělat, tak jsem se tam hlásil do večerní průmyslovky. Tady [v Týně nad Vltavou] se otevíral totiž první ročník průmyslové školy a já se do ní hlásil taky, ale nevzali mě ani ke zkouškám. A já se dozvěděl, že ty zkoušky jsou. Tak jsem šel za vychovatelem a říkal jsem mu, soudruhu, já bych rád na ty zkoušky šel, ale proč já tam nemůžu jít, proč tam jdou ostatní a já ne? A on zrudnul a byl v rozpacích a nevěděl, co mi na to říct, mně to bylo trapnější než jemu, tak jsem mu napověděl a říkám mu, ono už nebylo místo, viďte, soudruhu. A on říká, ano, ano, nebylo místo, už pro tebe nebylo místo.“

„Tenhle děda, tchán můj, ten byl také v téhle skupině Šumava II. A tchán říkal: Chodil jsem po rajoně, nejenom jsem roznášel poštu, ale vybíral jsem schránky. Tak jsem to přinesl domů a třídilo se to. A když to byl dopis určený pro polici třeba do Týna, tak jsem to dal stranou. To se muselo opatrně rozlepit, podívat se, co tam v tom je, a potom se nějakým způsobem kontaktoval člověk, který tam byl uvedený, že třeba schovává obilí nebo že u něj přenocoval cizí člověk. Ale protože nikdo to nemohl poslat doporučeně, protože nemohl přijít na poštu a říct heleďte, tadyhle doporučeně jedno psaní, a tam by byla adresa policejní ředitelství Týn nad Vltavou, to si nikdo nevzal na triko, že by takovýhle dopis poslal, protože by se vědělo, že je udavač. To byly anonymní udání, tak se pátralo po tom, kdo to mohl napsat, pak se sháněly informace, kontaktoval se ten člověk, který byl udaný a který dával tipy, kdo by to mohl být, ten udavač.“