Oldřich Kolzrt

„Tak jsem šel na poštu a tam říkali, no, to bychom mohli, ale nechtěl byste jít na Benecko, vy jste sportovec, vám by to nevadilo v zimě roznášet. Tak jsem říkal, to ne, a ještě jsem se ptal, jaký bych měl plat. A oni říkali, ale to se nestarejte, když roznášíte důchody, tak vám ještě lidi k tomu dají. Tak jsem říkal, prosím vás, od starých babiček a dědečků chtít nějaký peníze, tak to ne... A pak jsem se dostal tady do pekárny, do skladu, a to bylo zrovna 1. září, ten první den. A ten sklad byl otevřenej k tý bayerový textilce a viděl jsem děti, jak jdou do školy a pak zpátky ze školy, to byl snad nejhorší okamžik z toho dalšího života. Prostě nemohl jsem jednat jinak, zrovna tak Oťa Morávků, tomu taky nabízeli, že když se postaví proti nám, zejména proti mně, takže bude moct zůstat ve škole, a to on odmítl.“

„No, potom 3. a 4. se strhávaly německý nápisy a najednou tam přijelo německý auto plný vojáků. My jsme byli na náměstí a oni stříleli do vzduchu. Tak samozřejmě jsme se snažili utýct někam do uličky, já jsem utíkal s dalšími směrem ke sklářský škole. Jenomže ze sklářský školy začali taky střílet. Naštěstí tam byl dům, tam nám otevřeli a my jsme se nacpali dovnitř. No, ale pak odjeli a pak už tam nebyl problém. Akorát, když vedli německý zajatce přes Brod do nějakýho centra, odkud je posílali nevím kam, tak ty průvody chodily přes náměstí a tam se zjišťovalo, jestli je tam nějaký esesák, protože ti byli nejhorší vůbec. Armáda byla relativně oproti esesákům slušnější, no a tak ti, co byli, měli vytetovaný SS a uniformy, tak byli zavřený u soudu, to je v Brodě na náměstí, tam byla věznice. Mezitím se vraceli od Liberce vězňové z koncentračních táborů, mezi nimi byl také jeden Broďák. No a to byly... Nevím, já jsem radši potom odtamtud utíkal... Protože pochopitelně si chtěli vybít zlost za to, co zkusili, na těch esesácích, takže třeba vzali dlažební kostku a začali je mlátit.“

„Já když jsem vystupoval ze strany, tak jsem napsal, že si chci zachovat právo na vlastní názor a že se nedám v budoucnu nikým svazovat, to byla jedna věc. Pak podepsal jsem 2000 slov v osmašedesátým a dával jsem tady veřejně najevo svý myšlení. Ještě k tomu členství ve straně, neříkám, že bych se chtěl omlouvat, to je asi, jako když říkám, že jsem neuměl říct ne, to stejně nepomůže. Já jsem měl skoro každý den odpoledne nějaký kroužek, volejbal, basket, a většinou jsem si ty kroužky dával, když byly stranický schůze. Takže na konci roku se konstatovalo, tady soudruh Kolzrt, ten byl pouze jednou, no tak on má kroužky, takže to bylo dobrý.“