Marie Königová

"To už bylo 8. května 1945. Tam (na Staroměstském náměstí) byly už davy lidí, děvčata v krojích, radost velikánská, že už je po válce. Ono už mělo být po válce, všechny papíry byly už podepsané. Ale oni stejně ještě vraždili dál a dál, ti Němci, ti esesáci zejména. Byl tam bratr s kamarádem, byli na tom náměstí a dívali se, jestli najdou toho tatínka. Najednou se ozvala taková salva, nevím, co to bylo za zbraň, kterou měl esesák, který byl v té týnské věži nahoře. Ostřelovač, který to (náměstí) tou zbraní pokropil, to lidstvo, které tam bylo. Všichni padli na zem, my také samozřejmě. Nám se nic nestalo, pár lidí tam padlo nebo byli zraněni. A v tu chvíli tam přijeli Rusáci, to bylo jak z divadla. Rusáci zaprášení, jak jsme je znali na těch tancích. Přijeli a otočili tím směrem to dělo, věděli odkud bylo stříleno a odstřelili tu špičku Týnského chrámu, který byl dlouho neopravený."

"Bylo to hrozné. Tatínek nebyl zavřený, ale byl ve vyšetřovací vazbě, protože měl ty motocykly. Auta neměl, pouze měl nějaké své auto. A oba bratry, Karla Šulce a Augustina Šulce, oba je vyšetřovali a byli tam několik měsíců, na Pankráci. Brácha byl u "pétépáků". Protože byl ve 3. ročníku na technice a protože byl buržoazní dítě, protože se narodil tatínkovi a mamince, tak ho vyhodili a dali ho k "pétépákům". Takže to byl další průšvih. Zároveň zemřel průhonický dědeček, tatínek mé maminky, také v tom padesátém roce. Takže mu ani nemohl jít tatínek na pohřeb, protože byl zavřený. Ve vyšetřovací vazbě byl asi 8 měsíců. Ale měl právníka a ten právník zjistil, že oni totiž čekali, že tam budou nějaké miliony v tom obchodě. A otec vždycky říkal, že se ptali: "A kde jsou ty miliony?" A on říkal, že ty jsou v tom obchodě. A oni říkali: "Kde jsou?" A hledali v těch šuplatech ti esenbáci. A on říkal: "No,to je v tom krámě!" Protože tam byly ty motocykly nakoupené, kola nakoupené, stroje, atd."