„No a šla jsem do Bartolomějský a tam si pro mě přišel takovej čtyřicátník v kvádru hnědým se žlutou košilí a převedl mě přes dvůr z tý vrátnice, odemkl dveře, které vypadaly jako od bytu, otevřel je přede mnou a řekl ,prosim‘ a přede mnou byly strmé vysoké schody široké tak od lokte k lokti, na konci byly další dveře. Pak za mnou zamknul, nahoře zase odemknul a řekl ,prosim‘ a pak za námi zase zamknul. Nahoře byl prostor, ze kterého se otevíraly dvě chodby na obě strany s řadou dveří a my jsme šli až do těch úplně na konci. Tak z toho jsem měla dost stísněný pocit, a když jsem tam viděla na stole desky, na kterých bylo jméno toho našeho kamaráda, tak se mi ulevilo, protože jsem věděla, o čem to je. A pak už jsem byla suverén, respektive jsem si to nepřipouštěla. Bylo to těžký, já jsem trochu zneužila své situace, já jsem totiž krátce předtím předčasně porodila a to moje dítě zemřelo týden nato. Oni chtěli vědět okolnosti té výměny bytu, že jsme určitě o tom (emigraci) věděli a že jsme jim za to zaplatili, a já jsem jim řekla, že nic nevim, že mám svých starostí dost, že to zařizoval manžel, abych netrpěla.“
„No a to mi bylo patnáct v té době (v srpnu 1968). A pak jsme s kamarádama tiskli letáky a rozváželi je po Praze a dělali jsme revoluci, bylo to hezký. A co jsme třeba na těch letácích měli? To už si nepamatuju, to už je strašně dávno, byly to takový hesla, že je to okupace, něco v tom smyslu. Tiskli jsme to na takovým starým lihovým ormicu, byla to stará vykopávka, dneska by to už bylo v nějakém muzeu.“
„Jednou jsem šla domů, to mi bylo asi tak deset, a on (tatínek) měl na schránce napsáno jen Semmel, jen jméno a příjmení (bez titulů), a pod tím bylo připsáno: To ty, žide? A já jsem do tý doby o židovství nic nevěděla. Prostě se u nás držely křesťanské svátky, Vánoce, Velikonoce. A tak jsem z toho byla úplně vedle, běžela jsem po schodech, brala jsem to po dvou a volala: ,Mami, mami, my máme něco hroznýho na schránce!‘ Máma sešla se mnou dolů, a teprve v té době mi vysvětlila, co to je. Že to není nadávka. A já jsem se s tím nikdy netajila, že jsem sice napůl, ale Židovka. Nikdy jsem to sice nevykřikovala, ale je pravda, že mnoho lidí, když se to dovědělo, vyjádřili velké překvapení.“
Ivana Königsmarková se narodila roku 1953. Je dcerou lékařky Věry rozené Šimáňové, otec Edgar Semmel, židovského původu, bojoval u Dunkerque. Po gymnáziu pamětnice vystudovala obor ženská sestra. Byla svědkem událostí u budovy rozhlasu 21. srpna 1968, pro podezření ze spolupráce na přípravě emigrace přátel byla vyslýchána StB. Pracovala 20 let v pražské porodnici u Apolináře jako porodní asistentka, od roku 1994 jako asistentka v soukromé praxi gynekologického lékaře, v roce 1998 spoluzaložila Centrum aktivního porodu v nemocnici na Bulovce. Asistovala u stovek domácích porodů. Usiluje o prosazení svobody volby v porodnictví.
