„To byla doba, kdy se lidi dělili na to, kdo je a není komunista. Ale já jsem rozlišovala na ty pravé, kteří se narodili chudí, zažili bídu, byli to třeba lidé, kterým dávala maminka šaty po mém bráchovi na své děti. Byli to hodný lidi. A byli komunisti. Mají na to nárok a vůbec se jim nedivím, když tomu věří a zavírají oči nad tím, co se děje v Rusku. Další sorta byli takzvaní ukomunisti. To byli lidi známí tím, že s komunismem vůbec nesouhlasili, ale pro zisk se k nim dali a vyplatilo se jim to. Těm se říkalo ukomunisti, jako že jsou u komunistů. A každý to o nich věděl. A pak byli takoví jako já, kteří se k nim nikdy nedali a nikdy by se k nim nedali – ani za boha, ani kdyby mě krájel. A taky jsem si to často odnesla. A moc často.“
„Pan Hájek, jak začaly houkat sirény, okamžitě přijel, měl takovou funkci v naší ulici – že trval na tom, abychom se šli schovat do krytu. Nám se tam nechtělo, protože to bylo velmi zajímavé. Byl to první nálet. Nikdy jsem neviděla letadla v akci. Ještě nepadaly bomby, ale už bylo odhoukáno, že je nálet. A v tu ránu tam ta letadla byla. Bylo to úplně nádherné – jak byla seřazená na nebi. Byli jsme opření o dům a dívali se. Nechtělo se nám do krytu. Ale měli jsme strach, a tak jsme tam šli. Měla jsem tehdy hrozný strach, že všichni umřeme.“
„Nebo třeba ti živnostníci. Byl tam čalouník Kříž. Měl velké čalounictví – nejméně deset dělníků. Oni ho posadili na křeslo do výlohy obchodu s koberci. Tak před ty koberce ho posadili a napsali tam jeho jméno – tady sedí pan Kříž. Před ním byly dvě rozbité bedýnky s mýdlem Hellada a u něj cedule: ‚Tento sysel hromadí zásoby a okrádá národní hospodářství.‘ A ten člověk tam seděl a nechal se okukovat a lidi a komunisti na něj div neplivali. (Bylo takhle více lidí v té výloze?) Já jsem nejvíc litovala tohoto Kříže. Ale bylo jich víc, ano...“
„A tihle Rusáci přišli a přitáhli si z auta špek – slaninu, ale už zelenou, v takovém stavu... hygienicky to zabalené nebylo vůbec. Práskli s tím na piano a bajonetem řezali špek na tom pianu. V kuchyni byly sklenice na pivo, ale oni pili, z čeho je napadlo. Otevřeli všechna okna v prvním patře a pustili si rádio Moskva na plné pecky. Maminka myslela, že vypustí ducha. Jejich rovnoprávnost v tom, že ti důstojníci si lehli hezky na gauč, a těm dalším, kteří přišli, poručili, ať si lehnou na dlaždičky do kuchyně, nohy si strčili pod sporák a ustrojení tam takhle leželi na těch dlaždičkách...“
„Na jatkách (v Pardubicích) došlo k tomu, že tam vtrhlo gestapo a zavřelo vrata a všechny vyhnali ven z pracovišť a zjišťovali, co se tam děje. Bylo to na udání, protože se tam kradlo. Každý měl rodinu a děti... a proto to (táta) dělal – kvůli rodině. Pak to skončilo tím, že jich asi patnáct zavřeli. Bylo to v červenci 1943. Za měsíc je odvezli do Prahy, soud tam trval celý den, až kolem půlnoci vynesli rozsudek. Byla jsem tam s maminčiným bratrem, strýčkem, který bydlel v Praze. Jediného tatínka pustili domů. Dostal jedenáct měsíců. Ostatní... jinak tam všichni zůstali. Dva byli popravení, veterináři dostali několik let... ale ti dělali takové věci, že ten jeden měl prý v Praze známost a posílal tam kufry masa. Ohrožoval nejen sebe, ale i ostatní... a dopadlo to takhle hrozně.“
Eva Kopecká se narodila 28. prosince 1922 v Pardubicích, kde otec Václav pracoval v obchodním oddělení elektrických podniků. Vyrůstala se dvěma mladšími sourozenci Marií a Vladimírem. Matka Marie, rozená Vinařová, byla před válkou v domácnosti. Eva Kopecká přináší svědectví především o událostech, které se odehrály v Pardubicích za druhé světové války a v prvních letech komunismu. Prožila nálety, při nichž zahynul její strýc. Otec pracující na jatkách byl v roce 1943 zatčen gestapem a odsouzen na jedenáct měsíců k nuceným pracím v jugoslávském Mariboru. Židovská rodina Oskara Singera si u Kopeckých schovávala obrazy, ale holocaust přežila jen matka s dcerou, které po válce u Kopeckých bydlely, než emigrovaly do Izraele. Druhá dcera Helena přežila válku v Anglii, kam odjela vlakem Nicholase Wintona. Eva Kopecká také vzpomíná na osudy tří britských letců, kteří se po válce vraceli přes Pardubice ze zajetí do Anglie a Kopečtí je ubytovali, stejně jako později na ruské vojáky, s nimiž měli pro změnu otřesné zkušenosti. Po únorovém převratu v roce 1948 byla přítomna veřejnému ponižování pardubických živnostníků a podnikatelů a komunisté ji nutili přesvědčovat sedláky ke vstupu do JZD. Viděla i rabování německých domů v Sudetech a vypráví příběh své německé kamarádky Elsy, která po válce zmizela v odsunu a ozvala se až po revoluci v roce 1989.
