František Kopecký

„Tou dobou se na Dobříši otevíralo učiliště opravář zemědělských strojů a my jsme byli nějak předurčeni jej zaplnit. Tak tam bych býval mohl jít, ale to jsem nechtěl. Chtěl jsem být zedník jako tatínek. Ten to bral pragmaticky, řekl: ‚Dobře, tak se vyučíš, když ti to půjde a budeš chtít, tak si uděláš průmyslovku, když ti to půjde a budeš chtít, budeš moct jít na vysokou školu.‘ Aby ty věci člověk znal od práce rukama až po nějakou další záležitost. No ale místní soudruzi mínili jinak. Soudruh ředitel školy, soudruh předseda JZD a soudruh předseda národního výboru řekli: ‚Ne.‘ To byla taková místní schválnost, takže tady došlo k té absurdní situaci, že někteří nesměli jít studovat. Já, když viděli, že studovat nechci, tak jsem nesměl jít na zedníka.“

„Přišlo na řadu zakládání jednotného zemědělského družstva. To bylo u nás poměrně pozdě, až v roce 1957. Bylo mi deset let a moc dobře si pamatuji tu práci předtím. Bylo to, až se budete dívat na ten film [Všichni dobří rodáci], přesně tak. A až podepíše Frantík, my podepíšeme taky... a když nepodepíše, tak nepodepíšeme. Vyhrožování – děti ti nikam nepustíme. Pole ti dáme za lesem. Protože my jsme měli pole v poměrně větší vzdálenosti od lesa, takže tam byla docela dobrá půda. To nebyla špatná pole, rodiče na ně po koruně nastřádali, a když splatili dluhy, tak přišlo JZD. Dáme ti pole u lesa, kde je kamení, a dáme ti velké kontingenty, to byly povinné odvody, dodávky, které se vybíraly. No a vyhrožovali, dusili, až nakonec tatínek řekl: ‚Dobře.‘ No nebylo zbytí, ta moc byla opravdu poměrně neomezená. Také jeden z těch místních soudruhů také, ačkoliv si tykali, říkal: ‚Ty víš, Frantíku, že my máme tu moc všechno tohle udělat.‘ A na tohle si dávejte pozor, protože to se může kdykoliv v té společnosti zopakovat. To prostě tak v těch lidech je a na to se musí dávat velký pozor.“