Miloslava Nováková

„Já jsem v roce 1956 psala dopisy prezidentovi, (viz příloha), rodiče o tom nevěděli. Jak se tehdy někteří soukromníci sešli, někdo říkal, že ženský z Dražiček nechtěly do družstva a že napsaly prezidentovi. Tak já jsem napsala prezidentovi – chodila jsem k tetě do Tábora, když jsem šla ze školy, než mi jel autobus, tak jsem tam zašla, a ani jí jsem to neřekla, nechtěla jsem, aby to někdo věděl, když mi nevyhoví, že to bylo zbytečné. A nám tehdy vychcípala na obrnu prasata. Tak jsem to všechno popsala, že jsme nemohli to maso splnit. Ta obrna byla strašná nemoc – prase leželo, kvičelo, nemohlo chodit, muselo se odvézt na jatka. Dnes je to vymýcené. No a napsala jsem adresu do školy. A pak to přišlo, poslali to do Budějovic a z Budějovic, že našim je povolena porážka, to bylo haló. Tak jsme zabili, ale trable byly pořád. Ten tajemník Sedloň, jak je podepsán, když nám kriminálka dělala prohlídku – my jsme potom postavili, udělali jsme studnu. A u toho pána udělal soused studnu a zřejmě mu stáhnul vodu a jim se voda ztratila. A to u nás ještě vodovod nebyl a vozilo se to z druhého konce vesnice. A my jsme vodu měli a ten pan Sedloň, bývalý tajemník, k nám jezdil s kárkou a s kanystrem, tak jsem mu tu vodu natočila, dala do kárky a ještě mu s tím pomohla na kopeček, protože už byl starý. A já šla do zahrádky, on tam šel za mnou a říkal: ,Milka, nezlob se na mě, že jsem byl na vás takovej, já jsem musel.‘ A já mu říkám: ,Pane Sedloň, leccos jste nemusel. Ale je to pryč. Já vodu mám, vy ji potřebujete, já vám ji dám.‘ A potom přišla jeho manželka, to už se mi narodila dcera, a říkala: ,Ty máš tolik práce, dej mi holku do kočárku, já ti ji budu chodit vozit. Máme od tebe vodu, jak bychom to zvládli chodit až ke studánce, aspoň na oplátku ti budu dcerku vozit.‘“

„Ještě vám povím, jak jsme začali stavět, ještě večer jsem vyházela od 40 kusů hnůj, rozházela fůru zeleného krmení a kluk se druhý den narodil. To už jsme začínali stavět, místní nám to nechtěli povolit, takže já jsem chodila na okres, tam ještě byli ti původní starší solidní lidi, nějaký Maroušek na odboru výstavby. Tak jsem mu to říkala: ,Přijeďte se podívat, v čem bydlíme.‘ My jsme bydleli v jedné místnosti, s máti a dítětem na cestě. Přijel tam, řekl: ,V tomhle vám nikdo bránit nebude.‘ V pátek tam byl a v úterý mi nesl povolení. A od nás jeden, nějaký Lengr, tam dělal na okrese, a my jsme si předem, ještě než jsem přišla do jiného stavu, vozili kámen z Kožlího, od Písku. Jako dnes ho vidím: ,Já jsem na okrese, já se o to postarám, že ten kámen budete odvážet.‘ A oni nám to na okrese povolili! A ten pán mi říká: ,Dej mi ty papíry, ať sem nemusíš ještě jednou, já jim to dám podepsat.‘ A já řekla: ,Pane Lengr, když jsem si sem došla tolikrát, tak si sem ještě jednou dojdu.‘ Ještě bych se vrátila k tomu výmlatu – pamatuji si, že na té mlátičce, na té šajbě byla taková páska a nesmělo se to používat, zablokovali mlátičku. To muselo být někdy v roce 1956, maximálně ’58, to žil ještě děda. A já si pamatuji – když založili družstvo, tak všechno zabavili, sekačku, motor z mlátičky… Akorát vidím dědu, jak udělali úřední výmlat, byla tam hromada slámy, jako dítě jsem v tom lezla, a já viděla tu dědovu šedivou hlavu, jak ji má položenou na mlátičce a pláče. Nebylo to jednoduchý, je dobře, aby to všichni věděli, co dokázali lidi dělat.“

„Řekla jsem, že tedy do družstva dělat půjdu, ale že to nepodepíšu. Máti jim to nabízela, ona byla nemocná, a oni ji nechtěli, že ji nevezmou, že chtějí mě. Že tam musí být pracovní síla. Šla jsem tam k 1. srpnu, do té doby jsem musela všechno sama obstarat. Síct, starat se o dobytek… to bylo hrozný. Bylo mi 19 let a máti nemocná. Přišla jsem do družstva, tam jedna soudružka, co zakládali družstvo, mi řekla: ,Ty jsi přišla za pět minut dvanáct, ty budeš dělat to, co my nebudeme chtít.‘ Taky to tak bylo. Sbíraly se brambory: ,Přines pytle, přines provázky.‘ Já jsem sloužila a sama jsem pak neměla nic. A když jsem řekla, že si chci také vydělat, byla jsem ta nejhorší pod sluncem. A pak se chodilo do kravína, vždycky na měsíc, a moje sousedka, hodná ženská, která dělala přede mnou, mi všechno připravila, umyla, dojačky atd. Ráno jsem tam šla už v půl čtvrté, umyla jsem krávy, nasadila jsem dojačky a spadly. Znovu jsem to zkoušela, zas to spadlo. A jedna ženská vykoukla mezi kravami: ,Chodí na zemědělku, tak ať si poradí.‘ Ale našla se hodná paní, divila se, jak je to možné, že mi to Zdena všechno připravila, a nefunguje to. Tak jsme to rozebraly – a ony mi rozšroubovaly pulsátor, aby tam nebyl podtlak. Tak to byly začátky v družstvu. No a když byly žně a mlátilo se, družstvo si dobytek neodvezlo, protože jsme ještě sušili nějaký seno, takže jsem šla celý den do rostlinný. Přišla jsem domů, nasíct krmení, zůstaly doma tři krávy a dvě kozy. A mlátilo se a teď se mi ucpal kanálek, odpad močůvky z maštale. V poledne byla hodina pauza, tak já jsem si to rozebrala, že si to vyčistím. Jenže to za hodinu nestačíte udělat. Tak jsem řekla mámě, aby šla za mě řezat provázky k mlátičce a: ,Řekni paní Lengrové, aby to půl dne za mě házela, že já budu na oplátku házet celý další den.‘ A ona se s ní strašně hádala, že se musíme střídat. Jenže máti byla nemocná, spustila se jí z nosu krev, udělalo se jí špatně, jak tam dostala vynadáno, že tam nemá lézt, když tomu nestačí.“