RNDr., CSc. Doc. Milan Kopecký

"Řeknu vám, že si pamatuji na termín 2. července 1990, kdy jsme dostali na fakultu zprávu, že pokud si budeme chtít nějak prohlédnout budoucí pracoviště, tak že se máme dostavit ve 14 hodin před budovu bývalého vojenského velitelství. Že přijde někdo, kdo má oprávnění odpečetit tu zapečetěnou budovu a de facto učinit jakousi první prohlídku toho objektu. Byl jsem pověřen tím děkanem Hodaněm, abych tam šel já, takže já takhle v krátkých rukávkách... Přišli dva vojáci a hned při tom odemykání si začali oblíkat chemickej oblek, nebo protichemický oblek. Já jsem zíral, co se to děje. Hned při tom otevřen měli oba dva dozimetry, což je měření radioaktivity. A teď teda já jsem postupoval tou spodní chodbou a oni se teda dívali, jestli tam naměří. Vzpomínám si, jak ten jeden říká: ,A co když je tady nějaký časovač, který vlastně identifikuje pohyb a teď prostě dojde jako k výbuchu?' Tak mi říkali: ,Zůstaňte dál, takže my to nějak prohlédnout jako musíme, ale budeme postupovat velice opatrně‘. Já to líčím velice podrobně, protože jako když se v noci probudím, tak to vidím, takže jsem i já se potom dostal do pracovny jako velitele nějakého okruhu, nevím jakého okruhu. Byl to teda nějaký sovětský generál, který vlastně má pracovnu tam, kde teď má pedagogická fakulta pracovnu děkana. Takže tam jsem si říkal, tam žádnej výbuch jako nevím. No ale pravdou je, že jsem si aspoň mohl odnést jakési plány, které jsem teda poprvé viděl. No a když jsem to ukázal tomu našemu děkanovi Hodaňovi, tak jsme seděli nad tím, jako jestli je tam možné někde vůbec vybudovat nějakou posluchárnu, poněvadž to byly samé kanceláře. Relativně jako střední velikosti nebo spíš menší, takže jako nějakou posluchárnu pro šedesát lidí, tak to jsem jenom tušil. Takže jsem vlastně začal objednávat statika, pak přišla znovu nějaká parta, která to prohlédla, byli to vojáci, jestli teda opravdu tam není nějaké výbušné zařízení. Když se zjistilo, že ta věc by mohla být skutečně jako průchodná, udělali tu prohlídku, pak už přišel statik a začali jsme budovat."

"Tuto příhodu bych opravdu nazval Pes, protože on tam opravdu hraje dosti zásadní roli. Ta příhoda začala někdy opravdu až ke konci války, protože můj dědeček tím, že měl hospodářství, tak měl také takový velký dvůr. A já jako osmiletý kluk jsem brzy zjistil, že na tom dvoře se občas schází skupina německých důstojníků. Jeden z nich přicházel na ta setkání se psem, s krásným, rezavým, dlouhosrstým psem, na kterého volal Waldi. Já jako osmiletý jsem samozřejmě zjistil, že tady je možnost mít nablízku nějakého psa, který se mně velice líbil, tak já jsem se s tím Waldim začal kamarádit, co to šlo. A vzpomínám si, že vlastně ten poslední den války, což byl osmý květen roku 1945, se na tom našem dvoře dopoledne ještě sešla nějaká skupina německých důstojníků. A právě i ten s tím psem. Načež, snad kolem půl jedenácté, se nějak rozutekli, neboť přijížděla nějaká vozidla, do kterých asi měli naskočit a odjíždět. Majitel toho psa to buď nestihl, nevím, vím jenom to, že naskočil do přívěsného vozíku motocyklu a odjížděl teda s tím řidičem toho motocyklu. Ten pes letěl za tímto motocyklem, já jsem vyběhl před dům, abych byl tomu prostě přítomen. No a teď, když jsem viděl, jak ten pes utíká, tak jsem se tak nějak jako smutně smiřoval s tím, že už jsem vlastně přišel o velkého kamaráda, takže jsem počítal s tím, že už se nikdy s tím psem nesetkám. Načež za několik hodin, možná tři čtyři, z druhé strany začaly už vlastně přijíždět sovětské tanky. My už jsme byli před domem, pochopitelně vítali jsme konec války, všichni byli úplně nadšení. Takže jsme prostě mávali, volali radostí a teď já dívám se na ta přijíždějící vozidla a ty tanky a teď vidím, že na čtvrtém, pátém, prostě xtém tanku vidím psa. Rezavého, dlouhosrstého, vedle vojáčka, který se tam prostě objevil také v tom výhledu. No a teď, když ten tank pomalu projížděl kolem mě, tak jsem na toho psa zavolal: ,Waldi!' Pes seskočil z tanku, skočil mně packama na ramena, málem mě porazil, a my jsme se teď skutečně objímali jako milenci. To muselo být úplně komické, ten tank samozřejmě odjížděl dál a ten ruský vojáček mně tak nějak pokynul, já jsem tak nějak rozuměl tomu pokynu, ať si toho psa nechám, že co on by s ním na tom tanku dělal. Takže jsem byl velice rád, že jsem vlastně získal první den osvobození nádherného irského setra, kterého jsme pak přejmenovali na Lord, protože se nám všem, tatínkovi, mamince, líbil. Opravdu to byl jako úžasný pes, takže jsme to Waldi, které nám pořád připomínalo tu němčinu změnili na Lorda a já jsem s Lordem začal chodit na procházky kolem toho Velkého Újezda."