Helmut Kopetzky

„Mnoho lidí bylo přijato s nevolí, místní se nemohli nijak bránit. Rozhodovali o tom Američané, protože tam byla americká poválečná zóna, takže chtěli zajistit ubytování pro všechny odsunuté, ale mnoho místních lidí nepřijímalo příchozí nadšeně. V našem případě se však jednalo o skutečně křesťanskou rodinu. Byl jsem skeptický vůči křesťanství, které je jen zvykové, ale tito lidé ho skutečně žili. Snažili se nám zkrášlit místnosti na půdě, jak jen to šlo. Obývali jsme opravdu jen malé půdní prostory, viděli jsme tašky na střeše, pod níž byly dvě malé místnůstky. Zde jsme žili šest let – moje matka, prarodiče a já. Dokážete si představit, že často docházelo k hádkám, zpravidla kvůli mojí výchově, do které chtěl mluvit každý.“

„Jeden příbuzný z rodiny mojí nynější manželky, který byl ředitelem školy v Československu a také později v Hesensku, zvládl s sebou sbalit housle. Byly to české manufakturní housle, ale čeští houslaři bývali slavní, mnozí se pak usadili v Západním Německu. A já jsem se na housle učil, dodnes tyto staré housle z Moravy mám a někdy na ně hraji, když muzicírujeme s manželkou. Kupodivu tenkrát housle odjely také, jiné cennosti byly zabaveny, ale myslím, že hudební nástroje nebyly tak cenné, spíš zlato a stříbro, které se lidem odebíralo už v Šumperku, jak všichni vyprávějí. Tak to ovšem bývá, lidé jsou v takových případech bezmocní.“

„Moje první vlastní vzpomínka je, jak sedím během jízdy vlakem na nočníku, na který mě posadili, a kolem mě sedí na zavazadlech dospělí jako v nějakém amfiteátru a shlížejí na mě, jestli se mi úkol na nočníku vydařil. Protože jsem byl ještě tak malý, zdálo by se, že mi to mělo být jedno, ale nebylo. Připadalo mi to velice trapné. Dospělí chodili na záchod na nádražích, která na německé straně nebyla poškozená a byla uchráněna před válkou, a kde byly vybudovány provizorní latríny. Byly to celé dlouhé uličky latrín, vždyť v každém vlaku jelo 1200 osob. Tak to stanovili Američané – 1200 osob v jednom transportu v určitém počtu vagónů. Myslím, že celkem to bylo 1500 vlakových souprav, které v roce 1946 přejely z Východu na Západ. Byly tam ty latríny, jenom takové dřevěné stěny, dovnitř bylo vidět, takže se všichni styděli, protože většina odsouvaných Němců pocházela z lepších poměrů. Byli mezi nimi lidé, kteří doma měli parádní koupelnu a jiné vymoženosti, a teď tam museli dřepět, ale neměli jinou možnost.“