Helmut Kopetzky

* 1940

  • „Čím víc se přiblížím druhým lidem, tím lépe jim rozumím. Ve své knize jsem napsal větu: Nepřátelé nemají tvář. Moje matka se zarytě bránila přijet sem do Šumperka a nedejbože navštívit lidi, kteří nyní bydlí v našem bývalém domě, prostě nechtěla vidět jejich tváře, tváře živých lidí. To je totiž skutečná výzva. Na dálku se snadno o někom mluví nehezky, osočuje, že nám sebrali dům apod., ale v okamžiku, kdy ty lidi vidím, je to úplně jiné.“

  • „Mnoho lidí bylo přijato s nevolí, místní se nemohli nijak bránit. Rozhodovali o tom Američané, protože tam byla americká poválečná zóna, takže chtěli zajistit ubytování pro všechny odsunuté, ale mnoho místních lidí nepřijímalo příchozí nadšeně. V našem případě se však jednalo o skutečně křesťanskou rodinu. Byl jsem skeptický vůči křesťanství, které je jen zvykové, ale tito lidé ho skutečně žili. Snažili se nám zkrášlit místnosti na půdě, jak jen to šlo. Obývali jsme opravdu jen malé půdní prostory, viděli jsme tašky na střeše, pod níž byly dvě malé místnůstky. Zde jsme žili šest let – moje matka, prarodiče a já. Dokážete si představit, že často docházelo k hádkám, zpravidla kvůli mojí výchově, do které chtěl mluvit každý.“

  • „Jeden příbuzný z rodiny mojí nynější manželky, který byl ředitelem školy v Československu a také později v Hesensku, zvládl s sebou sbalit housle. Byly to české manufakturní housle, ale čeští houslaři bývali slavní, mnozí se pak usadili v Západním Německu. A já jsem se na housle učil, dodnes tyto staré housle z Moravy mám a někdy na ně hraji, když muzicírujeme s manželkou. Kupodivu tenkrát housle odjely také, jiné cennosti byly zabaveny, ale myslím, že hudební nástroje nebyly tak cenné, spíš zlato a stříbro, které se lidem odebíralo už v Šumperku, jak všichni vyprávějí. Tak to ovšem bývá, lidé jsou v takových případech bezmocní.“

  • „Moje první vlastní vzpomínka je, jak sedím během jízdy vlakem na nočníku, na který mě posadili, a kolem mě sedí na zavazadlech dospělí jako v nějakém amfiteátru a shlížejí na mě, jestli se mi úkol na nočníku vydařil. Protože jsem byl ještě tak malý, zdálo by se, že mi to mělo být jedno, ale nebylo. Připadalo mi to velice trapné. Dospělí chodili na záchod na nádražích, která na německé straně nebyla poškozená a byla uchráněna před válkou, a kde byly vybudovány provizorní latríny. Byly to celé dlouhé uličky latrín, vždyť v každém vlaku jelo 1200 osob. Tak to stanovili Američané – 1200 osob v jednom transportu v určitém počtu vagónů. Myslím, že celkem to bylo 1500 vlakových souprav, které v roce 1946 přejely z Východu na Západ. Byly tam ty latríny, jenom takové dřevěné stěny, dovnitř bylo vidět, takže se všichni styděli, protože většina odsouvaných Němců pocházela z lepších poměrů. Byli mezi nimi lidé, kteří doma měli parádní koupelnu a jiné vymoženosti, a teď tam museli dřepět, ale neměli jinou možnost.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 25.05.2024

    (audio)
    duration: 02:04:22
    media recorded in project Odsunutá paměť
Full recordings are available only for logged users.

Nepřátelé prý nemají tvář. Když ale ty lidi vidím, je to úplně jiné...

Helmut Kopetzky, Praha, 2024
Helmut Kopetzky, Praha, 2024
photo: Natáčení

Helmut Kopetzky se narodil 4. září 1940 v severomoravském Šumperku, kde tehdy převažovalo německy hovořící obyvatelstvo. Vlastní i nevlastní otec padli ve druhé světové válce, po jejímž konci ještě rok s matkou a prarodiči bydleli v podkroví v domě na předměstí Šumperka, než byli v srpnu 1946 odsunuti do Fuldy v Hesensku. Ve Fuldě strávil Helmut Kopetzky dětství a léta dospívání, absolvoval zde gymnázium a po maturitě v roce 1960 odešel studovat do Berlína. Studium divadelní vědy a žurnalistiky nedokončil, neustále však působil jako reportér pro místní noviny ve Fuldě. Stal se redaktorem berlínských novin „Der Abend“ a pracovně působil i v Maroku, Izraeli a Řecku. Později pracoval v berlínské rozhlasové stanici a též jako autor a režisér na volné noze spolupracoval s rozhlasem a televizí. Jako dokumentarista se věnoval specifickému rozhlasovému žánru feature, kterým se proslavil. V roce 1983 se stal spoluzakladatelem akce „Novináři varují před atomovou válkou“. Při své práci úzce spolupracoval také se svou manželkou Heidrun, s níž se oženil v roce 1975. Za svou novinářskou činnost získal několik ocenění, v roce 2008 obdržel za celoživotní dílo cenu Axela Eggerbrechta v Lipsku. Napsal několik knih, například „Objektivní lži - subjektivní pravdy“ a „Byl jsem Sudeťák“. Poslední zmíněná kniha byla v českém překladu představena na veletrhu Svět knihy 2024.