„Bylo právě 20. února [2014]. Jemu [Viktorovi Janukovyčovi] se zrovna podařilo utéct, a bylo po všem. Ve skutečnosti byla okamžitě obsazena Kerč. Zablokovali tamní pohraniční oddíl. To bylo asi to nejhorší. Každý den jsem… Ještě jsem měla psa… Kerč je takové dlouhé, velmi dlouhé město od trajektového přívozu z přístavu „Kavkaz“ do Kerče a pak na celý Krymský poloostrov. Je to v podstatě jedna silnice, hlavní ulice. Prochází celým městem. Já jsem bydlela mimo tuto ulici, ale chodila jsem k moři, do parku na procházky se psem. To znamená, že jsem tu silnici přecházela dvakrát denně, rozhodně každý den. Pokaždé, bez ohledu na to, v kolik hodin to bylo, jsem viděla ty kolony; neustále jsem stála a čekala, až projedou nějaká APC [obrněné transportéry], BMP [bojová vozidla pěchoty] nebo ta s vojáky. Na druhou stranu jsme chodili na procházky do stepi; tam je železnice, která také vede z toho přívozu na poloostrov. Tam jezdily celé ešalony. Napočítala jsem až čtyřicet tanků. Nebyly zakryté. Takže to byla prostě taková demonstrace, velmi názorná. Viděla jsem, že všichni lidé byli velmi deprimovaní. Bylo to opravdu strašné, nepochopitelné. Bylo jasné, že se s námi děje něco velmi katastrofálního, ale nevěděli jsme, co s tím dělat. Potom jsem viděla, přibližně tak o dva roky později, jak se lidé změnili. Ti mí noví sousedé, které si pamatuji, když jsem přijela a když jsem se s nimi seznamovala. Neustále vysazovali spousty květin. Ve všech dvorech. To je jih, tam už v polovině února rostou krokusy a tulipány a všechno na světě. Ty dvory jsou velmi velmi krásné, protože to jsou Ukrajinci: vidí někde kousíček půdy a začínají tam něco sázet a všechno to kvete. Potom, když byl poloostrov obsazen, se tito lidé velmi uzavřeli. Už se s nimi nedalo mluvit o ničem jiném než o těch květinách. Tak si to vybrali; je to bezpečné téma, o ničem jiném nemluvíme.“
„Nenašla jsem práci, protože… Přesněji, pozvali mě na Donbaskou státní strojírenskou akademii [DSMA], abych učila kulturologii, jenže tehdejší rektor DSMA neměl rád rektora KEGI [Kramatorského institutu ekonomie a humanitních věd] a řekl: ‚Nikdo z KEGI u mě pracovat nebude.‘ To byl konec mé kariéry. Pak jsem asi rok hledala práci, jakoukoli práci. Jakoukoli. Bylo to nemožné. Protože rok [19]98, myslím, to je… Možná se tak vyvinul jen můj život. Mně se nějak tento rok zdá být ze všech nejtěžší. Nebyly skoro žádné peníze. Dokonce si vzpomínám, že jsem v létě poslala matku na dva měsíce pryč... Měla jsem už syna. Byla jsem vdaná... Měla jsem civilní sňatek. Velmi rychle se rozpadl, ale měla jsem syna. Tehdy mu byly asi čtyři roky. Máma právě odešla do důchodu. Byla to zrovna taková chvíle, skončila jsem vysokou a nepracuji, máma už šla do důchodu, nějaká maličká penze. Prostě jsem je poslala do Záporoží k příbuzným – žila tam její nejmilovanější sestra – a řekla jsem: ‚Zůstaňte tam, dokud vás prostě nevyhodí.‘ Jednoduše jsem tu žila z matčina důchodu, což byly velmi velmi malé peníze. Vzpomínám si, že jsem si mohla koupit možná jen vajíčka a chleba, a to bylo všechno. Bylo to v létě. Dokonce jsem v životě zažila takovou ostudnou chvíli, kdy jsem brala kolo a jela někam do polí najít si něco k jídlu. Někde uškubnu mrkev, někde nějakou cuketu. Tak jsem to léto žila.“
„Přišli jsme do školy na začátek vyučování, ale nešli jsme do tříd, jen jsme se seřadili… Kolik nás bylo… Myslím, že čtyři paralelky; ne, tři paralelky, deváté a desáté třídy. Prostě jsme stáli seřazení na tom dvoře, nevstupovali jsme do školy a požadovali jsme, aby… Sestavili jsme jakousi komisi, která měla jít za ředitelem a vyzvat ho, aby s námi promluvil. Nějaké dvě nebo tři vyučovací hodiny jsme tam jen tak stáli, dokud neudělali nějaké ústupky. Vzpomínám si, že nám nevyhověli úplně, nějaké ústupky ale udělali. To nás uspokojilo.“ – „Nevolali pak rodiče do školy?“ – „Moje ne, protože jsem nebyla komsomolkou. Možná tam samozřejmě něco bylo přes ty komsomolské linie. Protože si vzpomínám, že ti lidé, třídní [komsomolští] komisaři, z toho byli velmi smutní.“ – „A podporovaly tu myšlenku stávky všechny děti?“ – „Ano, protože šlo o princip. Pamatuji si, že jsme velmi dlouho přesvědčovali právě tyto komsomolské aktivisty. Šlo o to, že i pro ně bylo lepší, že se zviditelnili, nebyli jen komparsisty, jimž vedení školy něco určilo. A že by mohli vést to hnutí a stát se… Byly to stejné děti jako my, dívaly se na stejné filmy. Chtěli být důležití.“
„Moje rodina byla velmi chudá. To je asi má nejživější vzpomínka na dětství. Pamatuji si všechny ty fronty: fronty na máslo, fronty na maso, prostě doslova na všechno. Proto to byla velmi velmi jednoduchá jídla [na svátky]. Byly to brambory, většinou kaše, šťouchané brambory. Byly to nějaké karbanátky, protože do nich se dá přidat chleba nebo něco takového, aby toho bylo víc. To je běžná věc. Sváteční jídlo je samozřejmě olivje [ukrajinská varianta bramborového salátu]. Olivje si pamatuji jen dvakrát do roka. Bylo to na Nový rok a na mé narozeniny, které mám koncem ledna. Takže jsem ho měla dvakrát. Také jsem měla dvě čokolády ‚Olenka‘. Také na Nový rok a na narozeniny.“
„Moje babička se narodila v roce 1916. Zemřela, když mi bylo 11 let, takže jsem s ní mohla mluvit a na něco se jí zeptat jenom v dětství. To ale byly sovětské časy. Velmi dobře si pamatuji, že babička velice nerada mluvila o tom, jak žili. Musela jsem si její život poskládat z takových malých střípků. Byl to velmi těžký život na vesnici. Přežila oba hladomory. V roce [19]32 jí bylo 16 let. O tomto hladomoru se nezmiňovala vůbec. Vzpomínám si, že dokonce i když jsem se jí zeptala, protože jsem věděla, že něco takového bylo, jen pevně stiskla rty. Bála se o té době mluvit až do své smrti. Ale rozhodně to bylo velmi těžké, protože ona sbírala všechny ty drobečky. O chlebu byly takové pověry, že se nemá krájet, jenom lámat. Že je nutné posbírat všechny drobky a že se nesmí nic vyhodit. Měla velmi těžké vzpomínky. Maminka si ale již pamatovala rok [19]47. Byli ještě malými dětmi, babička měla pět dětí. Všichni jeden za druhým, jen rok nebo dva roky od sebe. Maminka mi vyprávěla, že chodili do lesa – zima je během hladomoru nejkrutější. Vykopávali všechno, co tam začínalo [růst], třeba nějaké rostliny. Kopali a prostě jedli ty kořínky, první zelené rostlinky, protože už nebylo vůbec nic k jídlu.“
Olena Serhijivna Kostenko – kulturoložka, mediální specialistka a pracovnice nevládní organizace. Narodila se v roce 1973 v Kramatorsku. Její rodiče se seznámili na palubě tichomořského parníku, kde pracovali, ale rozvedli se ještě předtím, než se matka vrátila na Ukrajinu. Paní Olena vyrůstala v Kramatorsku, studovala na umělecké škole a koncem 80. let se začala zajímat o rockovou hudbu. V roce 1989 se účastnila školní stávky. Školu dokončila v době, kdy se rozpadl Sovětský svaz. V prosinci 1991, ve svých 18 letech, poprvé hlasovala – v referendu o nezávislosti Ukrajiny. Nemohla ihned nastoupit na vysokou školu a pracovala jako pošťačka. V roce 1993 nastoupila na Kramatorský institut ekonomie a humanitních věd a studovala kulturologii. Po ukončení studia se jí nepodařilo najít práci v oboru, který vystudovala. Byla nucena šít oblečení a pracovat jako sekretářka v autoservisu. V roce 1999 se jí podařilo přesvědčit vedení místní rozhlasové stanice, že je třeba vytvářet program s kulturní tematikou. Od té doby pracovala v mediálním sektoru. V roce 2013 se přestěhovala na Krym a byla svědkyní okupace poloostrova. Poté, co nějaký čas žila v Oděse a ve Lvově, se v roce 2017 vrátila do svého rodného města. Ještě před totální ruskou invazí na Ukrajinu začala pracovat pro nevládní organizaci „Fond komunitního rozvoje“, která pomáhala vnitřně přesídleným osobám. Bezprostředně po totální invazi se přestěhovala do Vinnycké oblasti, ale v létě 2023 se vrátila. V roce 2024 stále pokračuje v práci pro nevládní organizaci „Fond komunitního rozvoje“, která pomáhá vnitřním přesídlencům v Kramatorsku.
