Mgr. Jan Kouřil

* 1956

  • „S Rosťou Valuškem jsem se tenkrát seznámil tak, že mi Jana Kočendová řekla, že je tu někdo, kdo zpívá s kytarou texty různých básníků, farář Československé církve husitské bez souhlasu...“ – „To byla známka kvality!“ – „Ano, to byla známka kvality, tak jsem šel na jeho poslední vystoupení, které měl po roce 1968 (pak už ho zakázali). Prostě jsem poslouchal písně Paula Verlaina v jeho podání s kytarou, jak to zpíval, a to mě tedy velmi zaujalo a úžeji mě to přivedlo k poezii. Díky němu jsem našel hlubší vztah k poezii. Já pak nějak váhal, jsem trošku takový nesmělý, ale přesto jsem jednoho večera zazvonil u jejich dveří, představil jsem se mu, Rosťa mě pozval dál, kamarádíme dodnes, ale je dost nemocný, stýkáme se už málo.“

  • „Abych to upřesnil, opravdu jsem tam přišel dřív, vybral si druhé čtení. Bylo tam těch lektorů mnoho, každý měl číst jednu věc. On [Josef Jančář] za mnou přišel, že budu číst přímluvy. Řekl jsem, že už čtu druhé čtení a že bych tedy přímluvy číst neměl. Řekl, že je to v pořádku, a odešel. Bral jsem tedy jako samozřejmé, že najde někoho jiného, kdo bude přímluvy číst. V tom zmatku, který tam byl, na to pravděpodobně zapomněl, což se nedivím, takže vlastně potom k tomu ambonu nikdo nepřišel. Já jsem stál hned vedle ambonu a on na mě kývl, abych ty přímluvy četl, takhle to bylo. Přemýšlel jsem o tom doma, byl jsem připravený, že bych tu přímluvu za Františka Líznu, Rudolfa Smahela a zatčené řekl, ale chtěl jsem se vyhnout tomu, abych je četl, taková je pravda. A protože František Lízna měl dole v přízemí ten pokoj v arcibiskupském paláci, jak jsem uváděl, měl jsem klíč od vedlejšího vchodu arcibiskupského paláce. To všechno bylo komické, byla tam spousta samizdatů. Já, jako člověk, který byl hned brán na výslech od StB, a bylo zjevné, že mě mohou sledovat, jsem ho [Josefa Jančáře] požádal, aby samizdaty pokud možno vynesl ven. On tak učinil, donesl velkou tašku a jeden velký kufr do Prioru tady v Olomouci, já to převzal, odnesl k jednomu kamarádovi na sídlišti do paneláku a odtamtud jsem to distribuoval. Z Brna si přijeli vlastně Adámkovi a ještě Petr ...teď si nevzpomenu jeho jméno, takže takhle to bylo. Za to jsem Josefu Jančářovi velmi vděčný, že to takhle statečně prostě..., protože tady šlo opravdu o to, že by ho mohli za toto (i mě samozřejmě) zavřít, že jsme rozšiřovali tajně vytištěné samizdaty, literaturu.“

  • „Když jsem se vrátil od výslechu a šel jsem do kostela k Mořicům, po mši jsem viděl, že tam stojí člověk a sleduje mě, tak jsem se už s nikým po mši nebavil a šel jsem domů a viděl jsem ho na druhé straně ulice. Pak jsem si říkal, že už tady není, pak jsem ho zase viděl, tak jsem se rozběhl přes park a on utíkal za mnou. Byl jsem dobrý běžec, takže neměl šanci. Pak jsem oběhl celý okruh, přes ulice různě, a zaběhl jsem k Vítkovi Pelikánovi, abych mu řekl, aby si dával pozor, že nás sledují. Protože jsme spolu nejvíc dělali. Co zatkli ty lidi, tak jsme spolu nejvíc sháněli podpisy, a já je vozil do Prahy, tak mě samozřejmě sledovali. Časem udělali domovní prohlídku u nás doma, to už jsem pracoval na Velehradě a odešel ze školy. Takže mě sledovali.“

  • Full recordings
  • 1

    Salaš U Velehradu, 14.12.2021

    (audio)
    duration: 02:51:13
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
  • 2

    Zlín, 23.06.2022

    (audio)
    duration: 02:58:12
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
  • 3

    Olomouc, 20.09.2022

    (audio)
    duration: 01:33:55
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Rodiče mi předali to nejdůležitější, víru

Jan Kouřil, Velehrad, 1979
Jan Kouřil, Velehrad, 1979
photo: archiv pamětníka

Jan Kouřil se narodil 12. června 1956 v Olomouci do věřící rodiny Štěpánky a Miroslava Kouřilových jako třetí z osmi dětí. Maminka Štěpánka, rozená Gajová, pocházela z Nákla, kde její rodiče vlastnili hostinec. Tatínek Miroslav byl právník, pocházel z Odrlic z rodiny statkáře, po roce 1948 perzekvované režimem. Otcův bratr, strýc František Kouřil, musel odevzdat rodinný majetek do JZD, za kritiku režimu na veřejnosti pak strávil dva roky ve vězení. Otec přišel o práci, nakonec skončil v Moravských železárnách v Olomouci jako topič. Jako právník se mohl znovu živit až v šedesátých letech. V letech 1968–1970 chodil Jan do znovuobnoveného Skautu. Vystudoval gymnázium v Olomouci-Hejčíně, poté se hlásil na Lékařskou fakultu Univerzity Palackého. Nebyl přijat, pro své náboženské přesvědčení nedostal souhlas ke studiu na vysoké škole. Byl povolán na vojnu, ze které se roku 1978 znovu, tentokrát úspěšně, hlásil ke studiu na filozofické fakultě UPOl. Jako katolík se zapojil do činnosti kolem patera Františka Lízny, kterému pomáhal mimo jiné s distribucí katolického samizdatu, sbíral podpisy pod petice za vězněné. Roku 1979, poté, co došlo k zadržení jeho přátel z tohoto okruhu po odhalení ilegální tiskárny v Radíkově, pronesl na Štědrý večer 1979 v kostele sv. Mořice přímluvu za vězněné. Pro své aktivity se dostal do hledáčku StB, od roku 1980 byl veden jako prověřovaná osoba. Téhož roku byl pro své postoje a náboženské přesvědčení vyhozen z Filozofické fakulty Univerzity Palackého (obor anglický jazyk a český jazyk). Dostudoval až roku 1994. Nastoupil jako ošetřovatel v ÚSP na Velehradě. Při práci vystudoval střední zdravotnickou školu. Poznal zde svou budoucí ženu, zdravotní sestru, brali se roku 1984. Z manželství se narodily čtyři děti. Roku 1981 mu byl odebrán cestovní pas. Tou dobou změnil zaměstnání a živil se jako čerpač. V roce 1989 se účastnil svatořečení Anežky České v Římě, stál u zrodu OF v Uherském Hradišti. Po dokončení studia učil dvanáct let češtinu a angličtinu. V letech 2004–2018 pracoval v Irsku, do roku 2014 jako ošetřovatel, potom byl v invalidním důchodu. V České republice žije v obci Salaš u Velehradu, kde pobýval i v době natáčení roku 2022. Za své protirežimní aktivity získal roku 2017 ocenění účastníka odboje proti komunismu.