Jan Kovanic

„Pak jsem jel za babičkou a dědou na kole do Rochlic popovídat si a zjistit, jestli jsou zdraví, nebo ne. Vrátil jsem se na náměstí před radnicí chvíli potom, co ten nešťastný tank číslo 314 najel do podloubí a zbortil ho; zasypalo to tam nějaký lidi. Když jsem přijel, už za ním stály čtyři sanitky, to byly ty nízký, dvanáct set jedničky. Lidi odhazovali suť z domu a vytahovali raněné. V tu chvíli tank zabral, zakouřilo se z výfuků a začal couvat, aby se mohl dostat dál. A protože měl předek celý zasypaný sutí, otevřel se poklop a vylezl ven ruský důstojník, velitel tanku, aby se rozhlédl, kudy dál. V davu bylo cítit napětí – dokud byl zavřený v pancíři, byl to anonymní nepřítel, a teď vylezl tenhle Rusák. Začali jsme pískat a křičet. Byli jsme asi třicet metrů daleko, vedle mě stál jeden kluk, vzal půlku cihly ze sutě a hodil ji na záda ruskému vojákovi. Myslel jsem, že nedohodí, protože mi to připadalo strašně daleko. Byl to okamžik, kdy se ti zastaví čas: cihla pomaličku stoupala, zastavila se v nejvyšším bodě a pak přistála přesně doprostřed jeho lopatek. Ten voják byl důstojník, čili neměl samopal, ale pistoli. Vytrhl pistoli a vystřelil dvakrát do vzduchu. Tenkrát mě popadl děsný vztek, říkal jsem si: ‚Vy tady postřílíte lidi, najedete do domu, ještě tu provokujete střelbou!‘ Chtěl jsem mu říct, co si o něm myslím, tak jsem pokročil dopředu. On pistolí přejel dav, zamířil na nás všecky, mě ovládla jiná signální soustava, najednou jsem se ocitl padesát metrů daleko. Jak jsem se tam dostal, nevím – prostě jsem utekl. A kamarádi ze školy, kteří leželi za schody, se mi smáli. Tak jsem dělal, že to je legrace.“

„Na rohu Sokolské ulice Rusové vysadili z auta malého vojáčka, chudáčka osmnáctiletého. Tou dobou už bylo v Liberci asi osm mrtvých a spousta raněných. Kolony přejely, on zůstal stát mezi davem, lidi na něj plivali, sliny mu tekly po tváři a on brečel. Měl na hlavě helmu s hvězdou, která nám řekla, že to jsou Sověti – protože tanky přijely z Německa a měly invazní kříže, říkal jsem si, jestli to nejsou Němci. On brečel, že jim večer řekli, že ráno jedou po cvičení domů, že mu je právě osmnáct let, a byl opravdu nešťastný. Tak se nad ním naši lidi slitovali a přinesli mu polívku a chleba, protože ho tam, chudáčka, vysadili bez jídla, hladovýho. Jestli si mysleli, že ho lidi roztrhají…“

„Tam jsem najednou viděl, jak jede nahoru kolona tanků proti mně. A vzpomněl jsem si na film Blbec z Xeenemünde, kterej tam byl točenej. To mně tak strašně připomnělo. A ještě ke všemu přijížděly z Německa. Měly na sobě nakreslený ty invazní pruhy, ty kříže vepředu a pak kolmo přes věž. Myslel jsem, že to jsou německý tanky. A bylo to prostě hrozný. Seběhl jsem po schodech s kolem přes rameno a pak jsem jel do toho kopce bez přehazovačky vedle jednoho tanku a pěstičkou jsem máchal na toho vojáka, co stál ve věži. On se takhle na mne otočil a s ním se otočil i ten samopal, ta hlaveň. Prostě jsem přestal máchat pěstičkou a okamžitě jsem zabrzdil a ztratil jsem se. A to jsem viděl, že tam jsou už kulky zarytý do místního národního výboru, kterej tam byl na rohu a v F. X. Šaldě. Oni když ráno přijížděli od Frýdlantu, tak tu ulici preventivně postřelovali.“

„Už tam bylo po tom největším spektáklu s tím tankem číslo 314, kterej narazil do podloubí na východní straně náměstí Bojovníků za mír – nomen omen – nevím, proč to tam nenechali. Přerazil tam dva sloupy, jeden narušil, někde mezi domy č. p. 3 a 4, Fotografia, to je dům, kterej měl ten nápis a to F bylo upadlý na těch fotkách potom. A byl tam zasunutej do tý sutě a kolem něj už jezdily další tanky a ty už jako přejely, a když jsem tam přišel já, tak už to bylo v situaci, kdy lidi vyhrabávali z tý sutě raněný a kdy tam přijely už tři sanitky, který se postavily kolmo za ten tank. To byly ty nízký dvanáct set jedničky, myslím. A teď došlo k tý situaci, kdy ten tank nastartoval a začal couvat. Couval z toho rumu, protože on nemohl nic vidět, měl zasypané přední průhledy, poklop měl taky zasypanej, takže on vycouval. A jak couval, tak ty sanitky, jak za ním stály, začaly poskakovat na těch pneumatikách, jak je hrnul. Pak je rozhrnul na dvě strany, takže byly dost poškozený. A pak se otevřel ten poklop tý věže, opadala z něj ta suť, co na něm byla, a vylezl ven sovětskej důstojník, protože měl pistoli a samopal, tak to musel bejt velitel toho tanku, a potřeboval se podívat na cestu dál. Ale samozřejmě, když on to poničil, to náměstí a sanitky, tak to byl takovej impulz, že to člověk cejtil, ten adrenalin začal šumět – tak, vy svině, sem přijedete, vy to tady zničíte, vy tady postřílíte lidi a ještě likvidujete sanitky. Tak počkej, já ti dám! A von pak vylezl ven – tak to byla ta situace, kterou už jsem několikrát popsal, tak si musím dát pozor, abych to nespletl, jak to reálně bylo. Stál jsem vedle kluka, pak jsem si to změřil, muselo to bejt asi třicet metrů od toho tanku. To náměstí už bylo plný nejen třísek, ale i cihel a jejich zlomků. A ten kluk vzal do ruky půlku cihly. Ten důstojník, jak se rozhlížel po tom náměstí, tak se otočil, a on, jak se ještě otáčel, tu cihlu po něm hodil. Viděl jsem, jak ta cihla stoupá po balistický křivce, a bylo to takový zastavení, takový to zpomalení jako ve filmu. Pomaličku stoupala – to přece nemůže dohodit. A on ještě stojí vysoko na tom tanku. Ale on se trefil!! Mezi lopatky toho vojáka!!! To nebylo nikde zaznamenaný, pak vám řeknu, co se traduje. On to dostal prostě mezi lopatky, naštěstí ne do hlavy. Takže vytáhl pistoli a vystřelil dvakrát nebo třikrát do vzduchu. A tady začal ten můj vztek na něj, že ještě navíc si dovolí tady takhle střílet. A já jsem pokročil k němu, abych mu řekl, co je to za duraka, co si to dovolí udělat. A pak on udělal to, že tu pistoli sklonil hlavní dolů a půlkruhem přejel to náměstí. V tom okamžiku já mám prostě okno – black out – dvě tři vteřiny nevím nic, a byl jsem najednou za rohem tý radnice, dalších padesát metrů. Nevěděl jsem jak. Kamarádi tam leželi za schodama a smáli se mi, jak jsem blbej, ale pak jsem viděl fotografie, jak se ty lidi rozutíkávají a jak na ně míří ten voják.“