Alena Kovářová

„Tak tam [v hospodě u Žatků] nás sestra nacvičovala ten Zlatý kolovrat, potom toho Vodníka. Já si pamatuju, že já jsem hrála tu pannu. Dodneška to všechno umím, tu básničku. A tam vždycky bylo takové stísněné, tak kulisy tam byly, ale jak já jsem teda šla prát to prádlo k té vodě, za těma kulisama byly troky s vodou. Takže vždycky, jak jsem tam měla spadnout do té vody, tak vždycky [jsme] tam šplouchali až na jeviště. Tak to všechno se tam tak jako [dělo], sbor to recitoval a já ještě s tím jedním chlapcem jsme měli ty úlohy... Takové věci jsme tady nacvičovali. Potom jsme tady nacvičovali Naše furianty, ale to už bylo později, to už nás učil z olomouckého divadla nějaký pan Černý, tak ten nás nacvičoval. A tak já jsem tam taky hrála tu Margitku. Sestra mě vždycky taky cpala do těch hlavních úloh.“

„Velitel těch Němců, jak odcházeli, tak přišel k nám, to si pamatuji, to bylo večer už na noc skoro a tatínek uměl trochu německy. Přišel esesák, měl takový ty černý hákenkrajce. A na rukách měl samé hodinky. A že chce spát. Ať vyklidíme jako místnosti, že oni tam budou spát. Takoví ti normální vojáci museli být v prádelce nebo ve chlívě a my jsme museli. A on, tatínek, otevřel dveře do ložnice a říkal, že tam máme plno dětí, že bysme si neměli kde lehnout. Ten Němec řekl, že si lehne teda na tu železnou postel a ať přinese otýpku slámy na zem v kuchyni a tam ještě dva si lehli a ty kvéry si pověsili a ty čepice si tam pověsili na to. No a teď najednou k tomu ránu za plotem tady za těmi zahrádečkami šel voják a měl na zádech takový [přijímač], já nevím [co] to byli, myslím, že vyzvídali, jak je daleko fronta a nebo tak, dávali povely jako těm chlapům. A jenom vím, že měli heslo Dora. On přišel do dveří a otevřel dveře a říkal: ‚Dora, bitte.‘ Tak ti velitelé vyskákali ven a já jsem si říkala, že nás nepostřelili nakonec.“