Emilie Kozubíková

„Měla jsem asi dvacet let, když jsme jeli na exkurzi do ústavu pro nevidomé. Málem jsem tam zkolabovala. Ty holky uměly plést, háčkovat, číst, měly rozhlasový poslech. Měly pokojíčky, kde měly dokonce přehozy na postelích. Měly tam panenky s kočárky. Když jsem zažila luxus toho společenství a ten intelektuální růst těch nevidomých, tak jsem si myslela, že mě raní mrtvice. Tak jsem se tomu bránila, a i maminka mě chránila, protože to byl ústav. A přijdete na to, že jste přišla o možnost vzdělání, o společenství lidí, kteří vás mohli vést správnou cestou. Tak jsem byla přivedena do manželství jako absolutní trouba ve všem. A když jsem pak vzala smeták do ruky, tak moje maminka, která mi nedovolila nic dělat, padala do kolen smíchy, jak držím smeták.“

„To se mi stalo, když jsem už byla maminkou. Tak my jsme oba s manželem neviděli a jezdil tady řidič autobusu, který, když mě viděl, tak mě vždycky začal vyhazovat z autobusu. Měla jsem průkaz ZTP/P, to znamená, že mám možnost mít průvodce. Ale on to považoval za to, že musím mít průvodce. Tak mě vždycky vyhodil z autobusu, že nemám průvodce. Ale já jsem přece nemohla ráno budit děti, aby mě zavedly na autobus do práce. A proč? Svoji naučenou trasu jsem uměla. A abych si najímala nějakého průvodce na cestu do práce, to nešlo. Nikdy jsem neuměla poznat, ve kterém autobuse ten řidič je, abych se mu vyhnula. Tak jsem měla vždycky ostudu, protože když jsem vešla do autobusu, všichni lidé slyšeli, jak se se mnou handrkuje a vyhazuje mě z autobusu, jako bych snad nechtěla platit.“

„Žila jsem si jako dítě pěkně v závětří války, vlastně jsem o ní moc nevěděla. Žila jsem si většinou u babičky v Návsí, u maminčiny maminky, která měla šestnáct vnoučat. Měla jsem se tam znamenitě, a když jsem přišla domů, tak jsem měla dvě chůvy. Obě se měly starat jednak o mě, jednak pomáhaly mamince v obchodě a vařily, takže na mě moc času neměly. Ale za válečné doby se k nám do pekárny přistěhovala maminčina sestra. Vzala si Poláka, zabydlela se s ním v Českém Těšíně a měli spolu syna. Ten její manžel ale taky musel narukovat do wehrmachtu. Takže maminčina sestra se přistěhovala, aby mamince pomáhala. A vzala s sebou syna, který byl narozený roku 1940, tak jako já. Takže jsme si vyrůstali jako dvojčátka. A zevlovali jsme si po pekárně. Takže z té války jsme moc neviděli, akorát, že dospělí byli strašně vyděšení a ve strašlivém napětí – a to přenášeli na nás. Protože ta válka byla strašlivá. Tatínek musel narukovat. Maminka, naštěstí, s tatínkem všechno v pekárně dělala, takže potom byla schopná dělat mistrovou a zaučovat mladé lidi. Ale jen někoho zaučila, už ho zase vzali do války.“