Marie Krieglerová

„Napřed jsem ho nakrmila a on jedl, jemu šmakovalo a nebylo vidět, že by měl nějaké bolesti. A potom chtěl vodku, my jsme tenkrát nevěděli, co to vodka je. Tak jsem mu donesla vodu a on, že ne. Pak jsem to nějak pochopila, tak jsem mu nesla tu vodku. No a přindu, a on už byl tuhé, byl mrtvé. Už za tu chvílu, tak jsem se na něj podívala, furt jsem ho budila, furt jsem nevěděla. Prostě zemřel nějak rychle. No, pak jsem se koukala na ten jeho vojenské oblek a už jsem se nedivila. Ten byl jedna díra. Ten chapec byl prostřelené. Tak si na něj vždycky vzpomenu. Takovej krásnej člověk to byl.“

„Třeba si vzpomínám na jednoho, jak tam přivezli toho ruskýho vojáka. To byli samí chlapci. Tak ho tam položili na tu slámu a on jen tak vzdychal. A já jsem říkala, jestli mu mám donýst jídlo. Jo. Tak jsem ho krmila z těch eintopfů. Tak jsem to tam donesla, nakrmila jsem ho a říkám mu, jestli ještě něco chce. ,Vodku, vodku, vodku.' Já jsem mu donesla vodu. Napřed jsem nevěděla, co ta vodka je. My jsme to nevěděli. Tak on to ještě tak popadl, vylil a práskl s tím. A říká: ,Vodku!' Pak jsem nějak pochopila a tak jsem mu to donesla. To oni dostávali. ,Spasibo, spasibo.' Děkoval. A ještě cosi chtěl. Teď už nevím, co. Tak jsem pro to šla, a když jsem se vrátila, tak byl mrtvej.“

„Těsně před koncem války ho z koncentráku pustili. Když přišel, tak jsem nebyla doma, ale ve Zlíně. Tatínek tedy napsal korespondenční lístek, že je doma, tak jsem přijela ze Zlína do Šaratic, ale vůbec jsem ho nemohla poznat. Tak jsem se těšila, a když jsem ho viděla sedět za stolem, stála jsem ve dveřích a ani se nehnula. Tatínek byl takový člověk silnější postavy a to, co tam sedělo, to bylo něco. On měl asi čtyřicet kilo. Měl oblečené kalhoty z té doby, co byl silný, a tady mu to plandalo. A tak se nakonec dostal domů.“

„Ještě v té době hrozné, když byla maminka sama, tak onemocněla moje sestra na rakovinu. Dva roky nebo ještě dýl ležela a maminka na tohle všechno musela stačit a snášet to. No, nakonec sestra zemřela. A v té době ani maminka nevěděla, kde ten tatínek je. To bylo v dvaačtyřicátým roce. My jsme o něm neměli ani pořádný zprávy. Takže on když přišel z toho koncentráku, tak se ptal po Lidušce. A maminka ani nebyla schopná říct, že je mrtvá, že umřela. A tak říkala: ,No počkej, tati, do večera, půjdeme za ní.' No, tak tatínek se uklidnil. Myslel si, že někde třeba... Tyhle děvčata musela chodit někde na službu nebo něco takhle. No a šli na hřbitov. Tak to maminka vždycky vykládala, jak tam úplně padl na ten hrob. No, tak rodiče jsem měla úžasný a nedovedu si lepší představit.“

„Tam byl v Jestřebí jeden člověk, a ten po válce dělal v Jáchymově. Ale chtěl. Nebyl tam zavřenej. Mladej chlap. Krutě dělal. Chtěl si tam postavit nebo takhle. Tak si tam vydělal hodně peněz. Byl tam až do třiapadesátýho roku. Tak to tam byl dost dlouho. Přišel do toho Jestřebí. On tam odtud pocházel. Že si tam postaví. Peníze měl. Přišla měnová reforma a mu to padlo. Tahle šílená dřina, co se tam nadřel. A on se tam zbláznil. Zůstal. Ještě měl matku v tom Jestřebí. Napřed tam bydlel s tou matkou. On nikomu neubližoval nebo něco takovýho. Dlouho byl doma. On vám třeba... Naproti škole bylo to dálkový elektrický vedení, ty obrovský stožáry. Při nejhorší bouřce vám vylezl až na špici. My jsme se vždycky na něho koukali z okna. Hrůza mě pojímá. On vám tam lezl po těch ramenech a nespad. A blesky lítaly. Takovýhle věci dělal. Nakonec ta matka umřela a on tam bydlel v nějaký chaloupce sám. A chtěli ho dostat na léčení. Měl tam ještě bratra. Ten byl dokonce starostou. Komunista to byl. Tak ho chtěli dostat na léčení, ale nikdo ho nemohl chytit. Nedal si říct. Nakonec se jim to podařilo, a tak ho chytli. Potom do té chaloupky vlezli, tam byly dvě postele. A on v té posteli měl mrtvou srnku. V té jedné posteli spal a v té druhé měl srnku. Tam prý byl takovej strašnej zápach, že se to nedalo.“

„Měl velký štěstí. On vždycky říkal, že to byl úplný zázrak, že ho před koncem války pustili. Byl zbožným člověkem, tak vždycky říkal, že ho panna Marie vyprosila, že ho pustili před koncem války domů. My už jsme v té době nebydleli v Litovli. Zase jsme bydleli v těch Šaraticích. Tak se vrátil do těch Šaratic. Pustili ho s tím, že se musí každý týden nebo měsíc, teď už nevím, hlásit na gestapu. No, přišel velmi zbídačený. Když tatínka zavřeli, mně bylo patnáct a odešla jsem do Zlína k Baťovi a tam jsem byla pět roků do konce války, a když tatínek přišel před tím koncem války domů, tak mi napsal korespondenční lístek, abych přijela, že je doma. Tak jsem přijela. Tatínek seděl za stolem, já jsem stála mezi těma dveřma. Velice jsem se těšila, jak ho uvidíme, protože jsem ho vlastně pět let neviděla, ale zůstala jsem stát jako solný sloup v těch dveřích, protože jsem ho vůbec nepoznala. Tak jsem na něj hleděla. To přece není tatínek! Můj otec byl takové silné postavy. A to přišlo docela něco jinýho. Strašně vyhublej. No, prostě jsem ho nepoznala.“

„V té době, když přijížděli, tak před tím Brnem bylo frontový tažení. Tam se skutečně bojovalo v těch místech, v těch vesnicích a okolí. Střílelo se tam. Letadla lítaly. Hrůza to bylo, všechno to bombardování. Zkrátka se tam zabíjelo a my byli v tom sklepě a jenom jsme slyšeli, co se děje a rány a hrůzy. Byli jsme tam natlačení, protože soused neměl žádnej sklep a ta jeho rodina byla v tom našem hrozným sklípku. Představte si, že v tom sklípku se té sousedce i dítě narodilo. No, byla to hrůza. A já jsem seděla v tom sklípku v rohu, kde byla hromada písku, který byl připravený na uskladnění zeleniny, aby vydržela přes zimu. Seděla jsem na tom písku v rohu. Tenkrát mi bylo dvacet let a to si dodnes pamatuju, jak jsem se hrozně modlila: 'Pane Bože, já nechci umřít, já nechci umřít, vždyť mně je teprv dvacet roků.' Vím, že jsem se tak v tichém duchu bála, protože to byla hrůza. Na naší zahradě totiž Rusi měli zakopanou kaťuši. To v té zahradě byla vykopaná taková dvoumetrová díra a z naší zahrady se střílelo z těch kaťuší. No, tak to byly šílený rány, to prostě všechno padalo. Okna, to všechno padalo tlakem.“