„Víte, von přijel v šatech, v kterejch ho před deseti lety sebrali. A protože ho sebrali doma, na dvoře, tak měl takový všední voblečení. Teď asi zmohutněl za ty léta, takže košili nedopnul, tak měl sevřenou košili. No bylo to...nebylo to nic pěknýho.“
„Ze začátku jsme taky byli na návštěvě 10 minut jenom, 10 minut. Když jsme měli nějakou fotografii, nebo teda maminka, a chtěla ji ukázat, tak ji musela nejdřív ukázat policajtovi. A když to schválil, tak tam byla taková mezera jako ve spořitelně to bejvalo, jenom prostrčit něco. No, ale pak se to časem umírňovalo, umírňovalo, až pak byly hodinový návštěvy. Ale víc jak dva nás tam nikdy nepustili. Maminka chtěla vždycky, to je celkem logický, abychom se střídali. Babička, matka jeho, ta už tam nemohla ani jezdit, ale ještě měl sestru otec. Ta tam taky občas chtěla jet. Když byla ta návštěva třeba jednou za půl roku, tak jsme se tam často nedostali.“
"17. listopadu 1950 byl odsouzenej na 16 let vězení, ke ztrátě majetku, ztrátě občanskejch práv a k peněžité pokutě. No, tomu se nechtělo ani věřit, že něco takovýho je možný jenom proto, že nesouhlasil s nastupujícím režimem. Protože nic jinýho neudělal, nic jinýho se neprokázalo. Jediný, co tam bylo, že ústřední osobou v tý obžalobě byl nějakej pan Hanák. Pak se ale prokázalo v průběhu let, že to byl vlastně jejich agent. Navštěvoval lidi a koho navštívil, tak tam se zmínil o tom, že přišel ze zahraničí, ze západu. A protože to lidi neudali, neudali ho, tak okamžitě všechny sebrali.“
„Tady nebylo pak čím pracovat. Traktor zabavili hned, zabavili veškerý nářadí. Zbyla tu maminka sama. Mívala tu pomocníky, ty už ale nesměla zaměstnávat, to všechno se odbylo. Takže tady už celá vesnice v 50. roce měla sklizňový práce - žně, jak se tenkrát říkalo - za sebou a u nás to pořád nebylo, protože jeden člověk to zkrátka nedokázal udělat. A tady v Malšicích byli jenom tři lidi, který se jí nebáli pomoct. Lidi by jí bejvali pomohli, ale měli strach vůbec kontaktovat se s ní, aby nedopadli jako otec. Taková byla tenkrát situace. No, tak s pomocí těhle lidí to nějak dotáhla do konce ten rok.“
„Když se pak otec vrátil domů, mockrát jsme mluvili o těch situacích. Nakonec i von to potvrdil a shodli jsme se na tom, že teda von byl zavřenej, že měl ňákej režim, kterej tam je určenej, ale jinak jiný starosti neměl. Měl starosti sám o sebe. Kdežto maminka tu měla starost vo tři děti, vo tchýni, která byla v tej době už nemocná, která nebyla už schopná něco dělat. No, tak v kuchyni možná přikládala do kamen tenkrát. A tak jsme se shodli na tom, že doopravdy to tak bylo. Vona, že byla potrestaná, von teda si tam žil tím svým životem. Kdežto ta se tu musela starat vo nás, abysme měli co na sebe, co jíst.“
„A ta mladší sestra, ta tomu pořád nevěřila. Ta byla, jak bych to řekl slušně, ta byla tak z toho zhlouplá, z tý školy a už z toho Pionýra a ze všeho, že pořád ta pořád tvrdila: ,Musel něco udělat, když ho zavřeli, musel něco udělat.‘ Kdežto my už jsme to chápali jinak.“
Ladislav Křivánek se narodil 21. dubna 1942 v Malšicích. Jeho otec Ladislav byl statkářem a malšickým starostou, který ale nesouzněl s nastolenou komunistickou diktaturou. Otce v dubnu 1950 zatkli a po půl roce odsoudili ve vykonstruovaném procesu k 16 letům vězení a zabavení veškerého majetku. Maminka pamětníka zůstala sama se třemi malými dětmi ve vyrabovaném domě. Otce propustili po amnestii v roce 1960. Ladislav mezitím studoval střední zemědělskou školu a po vojně nastoupil do mísntího Jednotného zemědělského družstva (JZD). Vysokou školu v Českých Budějovicích mohl dostudovat až dodatečně dálkově v době politického uvolnění druhé poloviny 60. let. Pracoval jako agronom v družstvu a následně v pojišťovně.
