James Václav Kříž

„Co bylo zajímavé za války, tam nám chodily proudy – ve čtyřiačtyřicátém a pětačtyřicátém roce – zajatců. Většinou ruských a polských, z východního Polska do západního Německa. Těch bylo vždycky několik stovek a vždycky je vedl Volkssturm, staří němečtí dědkové. My jsme měli velkou stodolu, tak v ní přespávali. Tam jich bylo vždycky takových dvě stě dvě stě padesát přes noc. A šli dál. Jednou, to byla ruská kolona, a tam před vesnicí jeden Rus viděl spadnout řípu, tím sedláci krmili dobytek. On tam skočil, do škarpy, chtěl ji sebrat a ten starý Němec z Volkssturmu, nemohl ani unést flintu, ho zastřelil a šli klidně dál. A nechal ho tam ležet. Každý se bál s ním něco dělat a tatínek povídal strážníkovi: ,Pane Plachý, přece ho tam nemůžeme nechat. Je to člověk a musíme ho důstojně pohřbít.‘ ,Ale kde vezmeme rakev?‘ Tatínek povídal: ,Tam máme jeviště v hospodě, vezměte si z toho prkna a stlučte rakev.‘ Tak udělali rakev a byl pohřeb v rohu hřbitova. Na pohřeb jsme přišli jenom já, sestra, tatínek s maminkou a pan strážník. Tak jsme ho pochovali. A on to ani nebyl Rusák, to byl Ukrajinec. A tím to skončilo. Jenže po válce se z něj stal velký hrdina. Vedlejší obec byla plná bolševiků, v Černuci každého Prvního máje chodili s muzikou, s prapory, s věnci, proslovy. Nějaký hrdinný sovětský voják tam padnul za naši svobodu.“

„Ten pašerák mi dal doklady svého bratra, který byl tak starý jako já a vypadal podobně. Kdyby mě chtěli legitimovat, tak jsem měl východoněmecký občanský průkaz. Ale protože byl vlak tak přeplněný, tak se nedalo ani projít. Tak mě nikdo nekontroloval a celou cestu z Drážďan do Berlína nikdo nepřišel. Kolem poledne jsme se dostali do Berlína, vystoupili a on mě převedl přes řeku Sprévu, která rozdělovala Východní a Západní Berlín, tam žádné kontroly nebyly, tak jsme klidně přešli. Tenkrát ještě nebyla žádná Berlínská zeď. A v jednu hodinu odpoledne už jsem stál u západoněmecké policejní stanice.“