Jarmila Kročková

„Pak přišla 50. léta, kdy byl otec odsouzen na patnáct let za vlastizradu a já nevím za co ještě. V té době, myslím, že tři dny poté, co zatkli mého otce, aniž by tušil cokoliv – odjel do Prahy na nějaké jednání a už se nevrátil. Tři dny poté zatkli moji matku. A z vyprávění vím, že to pro ni bylo strašné. Ona nevěděla, co je s otcem, nevěděla, co se stalo. Vůbec netušila. Zatkli ji, nás vzali také a někde cestou nás od mámy oddělili. Mámu odvezli jedním autem a nás odvezli druhým autem, to vím také z vyprávění. Bratr skončil v dětském domově v Budišově, což je na Ostravsku. Mně bylo tenkrát tři a půl roku, ani ne tři a půl, protože mámu zavřeli v lednu a já jsem listopadová, takže tři a kousek. Mě odvezli do Beskyd k estébákům. Byl to takový starší manželský pár. Přejmenovali mě, jmenovala jsem se Jarmila Nevludová. Přestože sestra mojí mámy, ta žila v Košicích, a sestra otce, která bydlela v Teplicích s manželem, synem a dcerou, pátraly po tom, kde jsme, co je s námi, tak jim žádné informace nebyly poskytnuty. Mámu zavřeli, bylo jí šestatřicet. Odcházela jako krásná černovlasá žena a za dva roky, byla tedy jenom dva roky ve vazbě, nebyla nikdy odsouzená, vyšla jako bílá paní. Nikdy jsem ji už nezažila, nikdy neviděla v těch černých vlasech. Ty znám jen z fotek. Vím také z vyprávění, že po dobu těch dvou let, kdy už tedy probíhaly ty procesy, ji několikrát vybízeli, aby se s manželem rozvedla, že ji propustí a že ji pustí za dětmi. A že když se rozvede a zřekne se ho, tak že zase všechno může být jako... Musím říct, že máma byla statečná, nepřistoupila na to. A také z vyprávění vím, že jí estébáci diktovali dopisy, kdy jí diktovali, co dělám já, co dělá brácha, a ty dopisy posílali (otci). Víme to i s bráchou, že ty dopisy existovaly. O tom nám máma vyprávěla, že jí skutečně diktovali, že já si hraji na písku a já nevím co a brácha něco, a ona přitom nevěděla, kde jsme. To muselo být šílený, to si vůbec nedovedu představit! Ale z vyprávění vím, že něco takového bylo, protože oni vyvíjeli na otce velký psychický tlak. Vymýšleli konstrukce, aby se doznal, tak prostě, takový ten... od těch esesáků se toho hodně naučili, nebo já nevím, kdo od koho...“

„Takže táta, když byl v kriminále, tak mi říkali, že je na léčení. A až v devíti letech, až vlastně tak rok, dva roky předtím, než ho pustili, mi poprvé řekli, co je s tátou. A jela jsem za ním, to si pamatuji, do Valdic, to byl ve Valdicích. A tam jsme seděli už proti sobě za stolem. Tak to bylo takový příjemnější. Vím, že jsem říkala, že se mi táta nelíbí, že má strašně tlusté rty, on měl takový jako to... no, byla jsem z toho vyvalená. Ve Valdicích to bylo ještě v pohodě. Ale vím jednou, to byl tady v Ruzyni a my jsme tam za ním šli. A před Ruzyní prodávali sněženky. A já jsem říkala mámě: ,Hele, já mu koupím sněženky.‘ A koupila jsem sněženky. A to byl za sklem a za drátěným plotem a ty sněženky mi ten estébák nepovolil mu dát. Vím, že jsem brečela. A vůbec jako žádný kontakt, vůbec jsme se nesměli jeden druhého dotknout! Takhle ve věznici jsem za tátou byla dvakrát. Jinak předtím jezdila máma s bráchou a se strýcem, ty ji vždycky doprovázeli. Ty návštěvy, těch bylo málo, těch bylo strašně málo.“