Tomáš Kučera

„Měl jsem na sebe krátké lyže, tenkrát se delší nedělaly. Lyže měly jinak těžiště, při každém odrazu šly, jak jsme říkali, brzy pod luft, nedaly se vytáhnout. Skončilo to ránou na břicho nebo na rameno. Dokázal jsem zlomit i troje čtvery lyže za zimu. Byly i dva pády za trénink. Na druhou stranu člověk první pád na začátku zimy nevnímal, nebyl si moc jistý. Pak se hlídalo všechno možné. Už jsem věděl, jak si krýt hlavu, kam letí jedna lyže, druhá lyže. Mám zážitek, jeli jsme si zaskákat sami bez trenéra, pan Lehnemayer nemohl. V šestnácti jsme jeli sami tři do Zakopaného na velký můstek, u nás tenkrát velký můstek nebyl. Jeli jsme si na Velkou krokev zaskákat. Chtěli jsme pořádnou délku. Začalo hodně chumelit, neměli jsme brejle, nebo jen hrozné, co se používají k brusce. Plastové. Šel jsem za sdruženáři, za Petrem Bajerem, byl z nich nejmladší z těch chlapů. Měli po závodech a šel jsem ho poprosit, jestli mi nepůjčí brejle. Věděli, jak skáču, jak to se mnou je. Bajer mi říká: ‚Nepučím ti je, mám jedny. Odrazíš se zase brzy, spadneš na hubu a rozlámeš mi sklo.‘ Tak jsem sklapl. Tak musím jít za někým jiným. Odvážil jsem se jít za Štefanem Olekšákem, byl o deset let starší. A Štefan mi půjčil brýle a skončilo to přesně tak, jak říkal Bajer. Spadl jsem a kutálel jsem se. Byli jsme samozřejmě bez helmy. Jedna lyže se vymrštila, udělala několik otáček a okovanou špičkou mě trefila do hlavy. Byl to můj první závod v televizi, moje skoky. Maminka se koukala a pak už se nikdy nekoukla.“

„Já mám v podstatě taky bývalou běžkyni, poznali jsme se na Vosecké boudě. Ale lyžovala jen do juniorského věku. Pak měla jít ke Zdeňkovi Cillerovi do Jablonce, ale dohodli jsme se jednoznačně, že bude lyžovat jen pro zábavu, a ne vrcholově.“ „Já bych ji ke Zdeňkovi asi taky nepustil.“ „Nehledě na to, že tam nebyl jen dril a další věci. Byly tam i různé nedovolené prostředky, takže to bylo… vždycky jsme říkali: ‚Bez dopingu, protože chceme mít zdravé děti.‘ Před olympiádou v Sapporu mně byly taky nabídnuté zakázané prostředky. Samozřejmě jsem odmítl, i když jsem věděl, že téměř všichni ze špičky různé prostředky berou. “ „Co to tenkrát bylo? Nějaké prášky?“ „Vyvíjelo se to. Když jsem byl na olympiádě v Grenoblu, dělala se zkouška jen na efedriny a podobné zakázané látky. Na anabolika se ještě nedělala, ani v Sapporu. Vím, že jednoznačně třeba závodníci NDR jezdili na Štrbské pleso. Bylo to ve výšce a tam to došlo tak daleko, že si dělali krevní konzervy a píchali si všechny možné věci. Jezdil s nimi doktor a jezdila s nimi sestřička. Vím to i proto, že kamarád z mančaftu Pepa Zvonek, strašně mu to vadilo, tak to dokonce jednou udělal, že šel na recepci a půjčil si klíč od pokoje německého doktora. Vyměnila se tam nová recepční, šel na recepci a vzal si jejich klíč. Celé jim to tam prolezl a přišel, že lednice je plná krevních konzerv, stříkačky v koších. Věděli jsme, jak to probíhá, a pak se s těmi lidmi těžko závodilo. Byli to kluci z NDR, dávali jsme jim jeden rok čtyři pět minut, druhý rok se nám vyrovnali a další rok nám šoupli dvě minuty v běhu.“