„Odsun Němců byl opravdu divoký, protože vyhlásili, že za půl hodiny musí být všichni na určitém místě, a zrovna to bylo v Mutné, tam, jak je potůček, a byl tam most, a údajně je ještě okrádali ti partyzáni. Tak co měli lepší – zlato, náramky, prstýnky – tak prý házeli do vody... a Němci museli jít pěšky až do Rakouska... jednoho pána, Kalznera, zastřelili, musel si vykopat sám hrob, zastřelili ho, zahrnuli ho, tenkrát se střílelo všude a vždy, a ona tam čouhala jeho bota, tak ho vykopali a pohřbili na hřbitově. Byla to hrůza a to jsme všechno viděli a to nás trápilo.“
„Bylo to 19. nebo 22. ledna 1953, kdy došlo k vystěhování. To byl tatínek zavřený, byly jsme doma já a maminka sama a já jako předvídatelně jsem se půl roku předtím vdala, protože jsem věděla, že nám všecko vezmou. Já jsem měla nábytek, a tak jsem to vyřešila tím, že jsem se vdala, ač neplánovaně, a odvezla jsem si to do Volfířova, odkud byl můj muž. Ale já jsem žila s maminkou dál na statku.“
„Začalo se o tom mluvit, o Sudetech, že to připadne Německu, Němci byli spokojení, šťastní, že půjdou do říše. To byla ta událost, kdy se jednalo o nás bez nás. Byla taková komise, která rozhodla, že se ty Sudety dají Němcům. Byli to Italové, Francouzi, Německo a další. To byl důvod, že Němci obsadili Sudety. Nám se přitom nic nestalo, jen jsme zavřeli český školy, všechno úřední muselo být německé a já jsem začala chodit do té německé školy.“
Libuše Kučerová, rozená Kuslová, se narodila roku 1930 v Sokolí u Třebíče. Když jí byly dva roky, její rodina se přestěhovala do Mutné, kde její rodiče koupili statek. Rodina hospodařila asi na sedmdesáti hektarech. Od druhé třídy chodila do německé školy ve Slavonicích, kde zažila mobilizaci v roce 1938. Po převzetí moci komunisty otce prohlásili za kulaka a zavřeli ho na sedm let. Pamětnice se vdala. V roce 1953 rodinu z Mutné nuceně vystěhovali. Pamětnice se přestěhovala do Volfířova k manželovi. Od sedmdesátých letech začala pracovat v Pragovce, později v obchodním oddělení jako tlumočnice.
