Ladislav Kukla

* 1943

  • „Když jsem se chystal opravdu skončit se životem, tak předtím, jak jsem se modlil, tak zvláštním způsobem přišel jeden sedmdesátiletý farář evangelické, metodistické církve, dokonce americké církve. Češi tady za první republiky, co uvěřili přes ty metodisty, byli docela divocí divočáci, baptisti a metodisti dobejvali Západ. Takže tady měli stanové evangelizace, za první republiky tady bylo přes 200 těch evangelických metodistů tady v Jihlavě. Maminka tam začala právě chodit. Tak on znal maminku i tatínka. Tak přišel za mnou a já mu říkám, že chci skončit se životem, už nevím, jak dál, nemůžu. A on tak zvláštním způsobem řekl: ,Pojď, dej život Kristu,´ já říkám: ,Já nevím ani, jak.´ ,Klekni si,´ tak jsme si klekli. Já opakoval krátkou modlitbu, že se dávám Bohu k dispozici v Kristu Ježíši, ať mně odpustí hříchy, protože jsem hodně pil a ještě navíc byly tam jiné věci, jak už jsme s manželkou skoro nežili, protože ona byla ze mě úplně nešťastná. Tak se to pomalu začalo spravovat.“

  • „Můj kamarád, který měl sestru vrchní v Bohnicích, tak její nadřízený primář viděl v Mánesu mé práce, když jsem tam měl výstavu v jedenasedmdesátém roce. Tak když se mu svěřila, že mě ze všeho vyhodili, tak oni opravdu tam měli takovou trošku úschovnu i těch disidentů. Tak nabídl, že mě na rok vezme, že dostanu štempl, že jsem prostě magor. A říkal: ,Tady máme arteterapii, jo, tady budeš mít svoji místnost, můžeš malovat. Jednou za měsíc tě pošleme na tři dny domů za manželkou a za dítětem a pak se uvidí. Já jsem si říkal, že teď to vezmu. Jenže barák byl rozbitý, rozmlácený, teď jsem říkal, budu mít nějaký invalidní důchod, manželka zůstane sama, ale pro malování to udělám. Tak jsem šel chodbou v Bohnicích za primářem a ten byl až na konci. A teď tam byly takové otevřené stěny skleněné a teď tam ti různí blázni, dokonce i na chodbě byli takoví hodnější blázni. A promiňte, jestli vám to ukážu, když jsem tam šel, takhle na mě koukal jeden, druhý takhle, tak jsem šel k tomu primáři s cedulí, já už jsem chtěl zaťukat a nevím proč, takový impuls, tak jsem se otočil a šel jsem domů, a to už jsem se rozhodl, že skončím se svým životem.“

  • „Jednou přišli čtyři poměrně mladí hoši k nám. Myslím, že ani neměli povolení na nějakou domácí prohlídku, ale tenkrát se na to kašlalo. A zavolali maminku a řekli, že každý zubař má ještě nějaké schované zlato – ono bylo nařízeno, že všechno zlato zubní se musí dát státu zadarmo. Tak tatínek určitě něco odevzdal, ale nějaké věci si, zvlášť ty zlaté destičky, jak byly, dělaly se korunky zlaté, a dokonce i platinové zuby. Kdo na to měl, tak měl nějaké zlato a platinu schované, zahrabané. A jak přišli ti čtyři mladí estébáci, tak mamince řekli, že tatínka nechají být, že bude dál chodit na Dům zdraví a mě nechají dostudovat. Měl jsem ještě bratra mladšího, který byl zdravý, neměl páteř jako já – a že ho taky nechají být, když jim prozradí, kde tatínek má uschované to zubařské zlato. A maminka jim řekla, jestli jí na to dá čestné slovo ten důstojník, a on řekl, že jí dává čestné důstojnické slovo. A tenkrát nebyly hledačky kovů, tak někde ve sklepě to bylo zahrabané, tak maminka jim to ukázala. Oni to vyhrabali a mně bylo kolem těch 16, tak si mě pozvali. Byla z nich cítit nějaká ta vodka. A teď mně ukazovali tu platinu a říkali: ,Víš, co to je?´ A já dělal hloupého. To je zvláštní, že jsem viděl, že to je platina, možná tatínek o tom hovořil dřív, takže maminka měla i rodinné šperky – a ještě budu mluvit o dědovi z maminčiny strany – tatínek nějaké mince, a to všechno sebrali a tatínka obžalovali a dostal tři roky.“

  • Full recordings
  • 1

    Jihlava, 25.09.2024

    (audio)
    duration: 01:28:20
    media recorded in project Příběhy regionu - Vysočina
  • 2

    Jihlava, 26.09.2024

    (audio)
    duration: 01:45:18
    media recorded in project Příběhy regionu - Vysočina
Full recordings are available only for logged users.

Nebyl jsem žádný hrdina

Ladislav Kukla se narodil 15. ledna 1943 v Praze Jaroslavě a Ladislavovi Kuklovým. První roky života prožil s matkou a starším bratrem v Jirnech u Prahy. Roku 1940 se otec odmítl vzdát české národnosti, proto byl poslán jako lékař do Říše. Ještě před osvobozením otec z nasazení utekl a vrátil se do Prahy, kde se účastnil bojů na barikádách během povstání. Po komunistickém převratu otec odmítl vstoupit do komunistické strany, znárodnili mu ordinaci a majetek. Roku 1959 ho zatkli a odsoudili ke třem letům odnětí svobody. Pustili ho roku 1962. Ladislav Kukla roku 1960 odmaturoval na střední všeobecně vzdělávací škole (SVVŠ). Nebylo mu umožněno dál studovat, pracoval jako pomocný dělník. V roce 1969 ho přijali do Svazu československých výtvarných umělců (SČSVU) – obor malba. Výstavy měl v Brně, Praze, ale i na mnoha dalších místech v zahraničí – například v Německu, Španělsku a v roce 1972 dokonce v New Yorku. V roce 1974 ho vyloučili z SČSVU. Roku 1975 získal malířské stipendium na Royal Swedish Academy of Arts, režim mu v reakci na to zakázal vystavovat a vyslovil mu zákaz vycestování. Kvůli tlaku režimu měl vážné psychické problémy. Nakonec mu pomohla víra. V roce 1993 začal učit na Střední umělecké škole grafické a později i na Vyšší odborné škole grafické v Jihlavě. Vystavoval v tuzemsku i zahraničí. Byl rehabilitován, obnovili mu členství v Unii výtvarných umělců České republiky. Byl členem International Association of Art – UNESCO. Od roku 1991 byl také členem Spolku výtvarných umělců Vysočiny. V roce 2024 žil v Jihlavě.