Tomáš Kulík

„Začínala etapa druhá, která byla pro mnoho lidí etapou svobody. Ale já, jak jsem to měl z vyprávění a jak jsem to cítil, co mně říkala maminka, tak jsem se z té svobody tolik netěšil. Protože víceméně došlo na to, co kdysi říkal nějaký, když jsem byl totálně nasazený ve fabrice Hejduk a Faix ve Vysočanech. Tam byl Werkschutz a ten nám říkal: ‚Až přijdou Rusové, tak vyhodíme tyhlety protektorátní znaky, dáme si hvězdičky na čepice a budeme sloužit dál.‘ Tak ono k tomu v podstatě došlo. Jenomže už to nebyl Werkschutz, byli to vrátní, pak to byly Lidové milice, atd. Ale vlastně ta svoboda... tou jsme se zpočátku zalykali. Ale já jsem měl pořád před sebou, tušil jsem, že nás čeká to, o čem mně vyprávěla maminka v tom Rusku, Sovětském svazu, a ono to tak nakonec dopadlo.“

„Tam (k nám domů) vrazili čtyři chlapi a: ‚Vydejte nám okamžitě zbraně a protistátní materiály, které přechováváte!‘ Obrátili nám celý byt naruby, babičku nechali v kuchyni a já jsem seděl tam (v pokoji). Začali prohlížet všechno. Sebrali mi takový štos knih a všechny písemnosti. Docházelo pro mne i v takové situaci ke komickým situacím, kdy objevili na stroji rozmnožené anglické texty, které jsem měl ke státnici. Tak mi to ukazovali a: ‚Tohleto vám zlomí vaz!‘ Byla to normální skripta. Dost strašili, jeden se vyjadřoval neustále ‚chorošo, chorošo‘. Tak jsem na něj promluvil rusky, dál neuměl ani slovo.“

„Takže jsme hlídkovali na Libeňském mostě, kde byla postavena barikáda a kde se vlastně, po pravdě řečeno, nebojovalo. Takže až 9. května jsme viděli první ruské vojáky, kteří nás přišli osvobodit. Já svého prvního ruského vojáka nikdy nezapomenu. To byl chlapík, tenkrát mi připadal hrozně starý, dnes si myslím, že mu bylo tak 35–40 let. Byl sám na ulici, šel proti mně, byl ověšen granáty a měl samopal Kalašnikov a vedl si nové dámské závodní kolo. Tak mne zajímalo, jestli na tom kole přijel až od Berlína, ale to jsem se jaksi nedozvěděl.“