Asher Lastovecký

„Byl jsem sice kandidát komunistické strany, mám legitimaci, ale moc se mi to nelíbilo. Jako notár jsem dostal příkaz, že rolníci musejí odevzdat vše, co mají na poli. Musel jsem to vykonat. To jsem nechtěl dělat. Věděl jsem, že pokud to nebudu dělat, že mě dají do basy. Tak jsem odešel sem (do Izraele).“

„Když jsme přišli do Státu Izrael, tak jsme dovezli několik děl, v roce 1949 jsem byl asi měsíc jako instruktor nedaleko Tel Avivu. Byl jsem instruktorem, učil jsem, jak to rozebrat a zase nazpět to postavit. Byl jsem tam jeden měsíc, poněvadž na to jsem měl výcvik. S lopatou jsem pracoval, ale potom jsem měl tento výcvik. To byly československé Boforsy. Každý rok jsem byl na vojně, na cvičení. Byl jsem v záloze.“

„Pracoval jsem na různých příležitostných pracích, ale musel jsem narukovat do vojska, protože jsem měl dvacet let. V roce 1941 mi bylo dvacet, tak jsem narukoval do Humenného, ale nedostali jsme do rukou zbraně. Byli tam koně, tak jsme dělali s koňmi. Byli jsme zařazení na práce, byl to šestý pracovní pluk. Dělali jsme tam velmi těžké drenážní práce, ve Svätom Juri. To je sedm kilometrů od Bratislavy, dělali jsme drenáž do Dunaje. Půda byl nasáklá vodou, když jsem položil jednu nohu, tak druhou jsem nemohl vytáhnout. Tam jsem byl tři roky. Potom bylo povstání, tak jsem se zúčastnil Slovenského národního povstání – 1944, 28. srpna. Byl jsem tam čtyři měsíce, dostali jsme slabý výcvik a pak jsme i bojovali.“

„Dva roky jsme byli vojáci. Měli jsme důstojníky, dostávali jsme vojenský proviant. Byli jsme vojáci, ale nesloužili jsme se zbraněmi.“ Byla přísaha s lopatou místo zbraně? „Ano, to byla naše zbraň. Prvního června 1943 jsme byli propuštění. Nepropustili nás však domů, ale v tom samém místě jsme zůstali v civilním pracovním táboře.“

„Mně se nelíbili komunisté. Udělal jsem vše pro to, abych mohl odejít. Podal jsem žádost, že chci pryč. Zavolal si mne pověřenec (povereník) pro vnitro generál dr. Mikuláš Ferjenčík: ,Proč chceš opustit Československo?‘ – ,Protože máme stát, jdu do mého státu.‘ – On na to nic neřekl. Tak jsem se dostal sem (do Izraele) a žiji tady dodnes. Manželka mi zemřela před deseti roky a já ještě pracuji. Dnes dopoledne jsem pracoval jako dobrovolník, ne za peníze. Tady na Karmelu (v Haifě) je nemocnice, tam já pracuji dvakrát týdně. Já tam pracuji na kompjůtru, umím s ním pracovat a doma mám také počítač.“